Slávek Hanzlík sice v Česku není příliš známý, ale za oceánem platí za vyhlášeného muzikanta, který byl dokonce několikrát nominován na Grammy. Dlouhý pobyt v zahraničí Hanzlíkův jazyk nijak nepoznamenal. Na češtinu si s chutí vzpomene, což dokázal i na koncertě v Horní Plané.

Jak na vás Horní Planá zapůsobila?

V Horní Plané se mi líbilo. Z města jsem toho za tu chvilku moc neviděl, ale bylo dobré obecenstvo, a tak se nám ten čas trávil příjemně. Myslím, že jsme nikoho nezklamali. Z reakcí usuzuji, že se lidé slušně bavili, a to je, nebo by vlastně mělo být, cílem každého účinkujícího. Měl jsem z celkové atmosféry dobrý pocit.

Koncertujete často po České republice?

Moc ne. Od roku 1986 žiji v Kanadě a Spojených státech. Tam mám také nejvíce posluchačů. V Čechách jsem se za posledních pětadvacet let nevyskytoval dostatečně často nebo dlouho. Mám tedy pocit, že kromě muzikantů mne tady moc lidí nezná. V České republice je několik slušných muzikantů, se kterými velmi rád hraji, a kdykoliv nastane smysluplná situace a hrozí, že mě to bude hodně bavit, přijímám nabídku rád.

Kde momentálně žijete? Jak vzpomínáte na Ameriku?

V Kanadě jsem doma stejně jako tady. V Americe jsem poměrně často, takže ani tak moc nevzpomínám, spíš se snažím koordinovat střídavý pobyt v zámoří a v Evropě. Ale ať jsem na kterékoli straně oceánu, jsem často na cestách, a tak se někdy těžko pozná, kde zrovna žiji. Předloni jsem „bydlel“ rok v Ottawě a z toho pět měsíců hrál všude možně, jenom ne tam. Vlastně kromě Ottawa Folk Festivalu. Momentálně žiji ve Švýcarsku. Ještě tam asi chvíli pobudu. Do Kanady se vracím za muzikantskou prací, a to rád.

Plánujete novou desku?

Jasně. Ale neptejte se mě, kdy bude hotová. Mám ve zvyku točit jen tehdy, když mám dostatek vlastního materiálu, se kterým jsem spokojený, alespoň co se mých sólových projektů týká. A v tom je ten kámen úrazu. S přibývajícím materiálem totiž téměř úměrně roste neschopnost rozpoznat okamžik, ve kterém je třeba si to sám odsouhlasit a zvěčnit to ve studiu. Určitě nejsem sám. Pokud tvoříte, ztrácíte objektivitu a sebekritika se vám stává těžkým zákazníkem. Měl jsem vážný úraz levého lokte a tři roky jsem na to fyzicky neměl. Teď už se ale nemám na co vymlouvat a chci přivést na svět další hudební projekt. Dávám si za cíl konec roku, ale nechytejte mě za slovo.

Co považujete doposud za největší úspěch?

Úspěch je pojem relativní. Můžu vyjmenovat několik ocenění, kterých si nesmírně vážím: moje sólové desky se dostaly dvakrát do širší nominace pro cenu Grammy v kategorii Instrumentální deska roku, napsal jsem muziku k filmu, jedna z mých skladeb je dokonce na CD oceněném Grammy… Zkrátka, jakákoli asociace vašeho jména s nejvyšším oceněním v industrii hudby se dá považovat za úspěch. Jsem zván jako instruktor na prestižní kytarové workshopy v USA a Kanadě. Toho si vážím. Úspěch je ale i to, že lidé jdou z mého koncertu domů s pocitem, že to stálo za to. Úspěch je také, že vám někdy nelehký život muzikanta nebere chuť do práce a mezi úspěchy se dá počítat, že máte zdravé prsty, chvílemi vám to docela hraje, a že máte pocit, že máte lidem co nabídnout.

Máte nějaký vytoužený cíl?

Co se osobního života týče, nebudou se moje cíle asi moc lišit od cílů většiny ostatních lidi. Hudebně si přeji, aby mi hodně dlouho vydrželo to, co mi muzika dala a dává, a to ve smyslu zejména abstraktním. Hlavně také, aby mi nedošly nápady a měl jsem ještě dlouho co nabídnout.