Dokumentární film Zajatci bílého boha získal Velkou cenu festivalu Ekofilm. V sobotu večer si ji do Českého Krumlova přijel převzít jeden z autorů dokumentu Steve Lichtag. Čech s americkým jménem, který v roce 1979 emigroval do USA. Ve světě se proslavil především svými knihami a dokumenty o žralocích velkých. Nyní zrežíroval film, který vypráví o levných turistických atrakcích. Těmi jsou lidské zoologické zahrady.

V sobotu večer Steve Lichtag ochotně odpověděl také na několik dotazů Českokrumlovského deníku:

Jak film Zajatci bílého boha začal vznikat, to už víme. Seznámil jste se s cestovatelem Tomášem Ryškou, který v Thajsku natočil poměrně otřesné záběry. Jak jste ale na filmu pracoval vy?
Tomáš mi odevzdal 120 hodin natočeného materiálu. Především jsem všechno překopíroval do třech kopií a ty se uložily na tři různá místa.

Proč?
Protože jsem věděl, že materiál je tak žhavý, že by mohl být zdrojem určité, řekl bych, přílišné zvědavosti. Nechci to dramatizovat, ale mohlo se klidně stát, že bych jednoho dne přišel do studia, a to by mohlo být, jak se říká, vybílené. Poté jsem tomu udělal nějakou kostru, dramaturgii, dotočili jsme jeho výpovědi.

Sám Tomáš Ryška ve filmu říká, že se v určitých chvílích styděl za globalizovanou „pomoc“.
Ano. Film je vlastně příběhem kluka, který jako úplně obyčejný turista odletí do Thajska, kde se potuluje po horách a narazí na domorodé kmeny Akha. Po čase, kdy jej domorodci mezi sebe přijmou a začnou se mu pomalu otevírat, zjistí, že do těchto míst chodívají misionáři, kteří domorodcům odvádějí děti do křesťanských misií. Tam je poté vydávají za sirotky a na ně získávají peníze z různých organizací, ať už ze Spojených států amerických, nebo Evropy.

Vpodstatě jde o to, že děti nejsou sirotky, že jsou odváděny pod záminkou potřeby vzdělání a toho, že se potřebují oblékat, mýt a tak dále. Tím ale dochází k postupnému rozkladu Akhajských rodin. Když jsou totiž děti křesťanskou misií převychovány a vrací se zpět do vesnic, vůbec už si se svoji původní kulturou nerozumí.

Jak početné je etnikum Akhajců?
Je jich mnoho, žijí v Barmě, Laosu i v Thajsku. Všichni dosud žili v horách, kde uměli přežít, hospodařit a žít. Tím, jak je misionáři a vlády stahují dolů do nížin, jsou Akhajci rozpolcení a neumí žít už ani v horách, ale ještě ani v nížinách.
Navíc nemají žádnou identitu, nemají žádné osobní dokumenty, žádná práva ani na zdravotní péči ani na vzdělání, zkrátka na nic. Jen během prvního roku násilných přesunů zemřel každý pátý Akhajec. Jako první umírají děti a starci.

Kde všude se točilo?
Tomáš se ještě přesunul do Laosu, kde trpí Akhajci jiným způsobem. Tam je státní organizace stahují z hor do nížin například kvůli tomu, aby v horách nepěstovali opium. Nicméně oni se uměli opiem léčit. Ovšem vláda je stáhla dolů a nic jim nenabídla. Oni si nemohou nic pěstovat, nemají kde a za co žít a za co si kupovat léky třeba proti malárii. Tu totiž v horách neznali.

To je dost výbušný materiál.
Ve chvíli, kdy Tomáš objevil tyto souvislosti, stal se pro místní systém a úřady velice nepohodlným. Ten jej také začal pronásledovat a honit.
V tuto chvíli se celý příběh Zajatců bílého boha hrotí, protože už to není jen příběh Akhajců, ale i samotného Tomáše.