Eva Jiřičná: Vážím si pracovitých lidí. Alfons Mucha k nim patřil

Příběh celosvětově známého a uznávaného umělce je vyprávěn skrze jeho malby, sochy, fotografie, šperky či reklamní předměty a mapuje nejdůležitější etapy jeho života. Od dětských let strávených na jižní Moravě přes studia v Paříži, přátelství s Paulem Gauguinem a Augustem Rodinem, pobyt v Americe až po návrat do Československa a tvorbu monumentální Slovanské epojeje. Architektonického ztvárnění výstavy se zhostila světoznámá česká architektka Eva Jiřičná a její studio AI Design. „Cílem bylo předvést Muchovo dílo v takové formě, aby návštěvník zapomněl, že u toho byl na začátku jakýsi architekt,“ usmívá se Eva Jiřičná.

Jak velká výzva to pro vás byla?
Moc velká. Zejména v tom, že když jsme dostali plán Valdštejnské jízdárny, v níž jsme měli představit dvě stě padesát děl, říkali jsme si, jakým způsobem je do toho prostoru dostaneme. Tenkrát se nám zdál malý. No a teď, když výstavou projedete, tak vidíte, že jsme museli některé obrazy koncentrovat do malých skupin a dávat „jeden na druhý“, protože kdybychom je roztáhli po celé délce stěn, tak bychom potřebovali k dispozici dva takové sály. Takže to pro nás v prvním kroku znamenalo vytvořit ve Valdštejnské jízdárně hodně stěn, z nichž vznikl jakýsi cikcak, díky němuž se nám podařilo všechna díla nainstalovat.

Potomci Alfonse Muchy vystavili ve Valdštejnské jízdárně díla z rodinné sbírky

Výstava je členěna do šesti chronologicky sestavených kapitol…
Ano, myslím, že je to důležité, protože Muchova tvorba byla víceméně ovlivněna životními situacemi, ve kterých se nacházel. Pro jednotlivé ucelené části jsme zvolili názvy Bohém a Čech v Paříži, Tvůrce pro lidi, Kosmopolita, Mystik, Vlastenec a Umělec a filozof. Je na nich vidět, jak rostl, myšlenkově i jako umělec, jak si tvořil vlastní styl. Na začátku sledujeme nesmělé pohyby rukou a ke konci, jak stárl, drží štětec rukou, která už přesně ví, co chce udělat, už se víc soustřeďuje na poslání, které chce lidem předat. A my si díky tomu můžeme uvědomit, nakolik jsou jeho názory i vlastenectví relevantní v dnešní době.

Dá se říct, kterou část jeho díla obdivujete nejvíce?
Nejsem kritik ani umělec, ale strašně si vážím pracovitých lidí. Víte, v architektuře i v umění jdete od chyby k chybě. Ano, máte úspěch, někdo vám dá medaili, ale ta medaile neznamená, že jste opravdu něco objevila. Znamená, že jste udělala něco, co ostatní ocenili, ale za pět let to třeba můžou hodit do koše, protože si toho přestali vážit. A já se přiznám, že když jsem vyrůstala, tak umění z období secese nebylo zrovna to, které byste jako studenti obdivovali. Člověk musí dorůst a pochopit, co v té době, za okolností, ve kterých Mucha žil, vlastně vytvořil právě díky své pracovitosti, intelektu a zodpovědnosti. Stejně jako on pocházím z Moravy a když jsem přijela do Anglie, všichni na mě koukali skrz prsty, protože jsem byla ta, co přišla ze země za „železnou oponou“, tam jsme měli rohy, ocas a kopyta… On si samozřejmě prošel tou samou cestou a vím, že tím trpěl. Ale nevzdal se. Pracoval a měl úspěchy, které se někdy možná dostavily i šťastnou náhodou, ale myslím, že díky nim nezměnil svoji náturu. Byl pořád člověk, který si tu lidskost v sobě udržel až do posledního okamžiku.

Bezdětnost jsem si nevybrala, říká slavná architektka Eva Jiřičná

S Muchovým dílem jste se ale setkala už dřív…
Když jsem v devadesátých letech přijela poprvé do Prahy, konala se v Anežském klášteře výstava Slovanské epopeje, na níž jsem byla se svými malými neteřemi. Obě holčičky o tom dodneška mluví. Jedna nakonec psala o Muchovi disertační práci, když studovala dějiny umění. Takže je mi ctí se ještě jednou s tímto umělcem setkat prostřednictvím jeho děl. Několikrát se mě ptali, jak si s takovým úkolem poradím – já minimalistka, on přes kudrlinky, ale říkám, že je rozdíl, když člověk sám něco vytváří a když je jeho úkolem představit někoho jiného. Vždycky svým studentům opakuju, že je nejdůležitější, abychom byli jiní než ostatní, protože jinak je to kopie a kopie už nemá cenu.