Divadelní akce zasazená do pestrobarevných kulis 
a zajímavých exteriérů, strhující taneční čísla, chytlavé melodie nesené hlasy špičkových zpěváků a bohatým orchestrálním zvukem – to vše je podstatou amerického muzikálu. Takovým dílem je i Divotvorný hrnec, který byl premiérován na krumlovské točně. Samozřejmě, možnosti Jihočeského divadla jsou oproti těm, které mají producenti na Broadwayi či v Hollywoodu, značně omezené. Přesto bylo provedení jednoho z nejslavnějších děl svého žánru až příliš prosté.

Představení vycházelo z české adaptace Voskovce a Wericha ze 40. let, v níž se z irského přistěhovalce Finiana McLonergana hledajícího štěstí 
v USA stal vychytralý čecháček Josef Maršálek, z jeho pohledné dcery Sharon Káča, z jejich pronásledovatele skřítka leprikóna vodník Čochtan. Stejně, jako to dělali V+W, také tvůrci krumlovského představení pod režijní taktovkou Josefa Průdka muzikál obohatili řadou chytrých aktualizací; jeden  černoch se v muzikálu, ukazujícím hloupost a surovost rasismu amerického jihu, představil jako Barack.

Muzikál Divotvroný hrnec před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově.Ačkoliv bylo avizováno hvězdné obsazení zpěváků, žádný velký, respektive kvalitou nadprůměrný pěvecký koncert se nekonal. Radka Fišarová (Káča) má sice pěkný přirozený hlas, který může vyniknout ve folkové písni, na velké muzikálové melodie typu Ten, kdo nemá rád jí ale chybí rozsah. Navíc muzikálový zpěv není pouze koncertní zpívání; hlas musí nejenom intonovat, ale zároveň hrát – smát se, mračit se… Tento rozměr postrádal i projev Jana Kříže jako Káčina nápadníka Woody Rychtarika. Velmi dobrý byl Martin Hruška v roli Čochtana, a to jak po stránce muzikálově pěvecké, tak herecké. Vodníkovy výstupy s vtipnými promluvami o tom, jak by to koupající se Káče asi slušelo 
v plavkách, o tom, jak ho málem vcuclo hasičské čerpadlo, nebo o tom, jak musel nechat utopence vyhnít, aby mu mohl ukrást těsně přiléhavé boty, držely „paradoxně" celé představení nad vodou.

Ačkoliv česká muzikálová praxe již léta učí posluchače, že pouštění doprovodné hudby 
z playbacku je normální a přirozenou věcí, není to pravda! Neúčast živého orchestru umělecký dojem poškozuje vždy. Co na tom, že v případě Divotvorného hrnce nebyla příčinou absence živého tělesa hamižnost producenta, ale přestavba zázemí pro muzikanty. Možná, že by ale zvuk nebyl ideální ani 
s orchestrem – specifické prostředí točny tomu brání.

Hodnocení Deníku: 50%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog