Úloha literárního recenzenta má jedno velké úskalí. Nikdy neví, jaká kniha doputuje na jeho noční stolek příště. Pokud se setká s dílem, jež mu připadá mimořádně nevydařené, neměl by ho hodnotit příliš nízko. Je možné, že za pár měsíců dorazí něco ještě nepovedenějšího a on už bude mít vystřílenou munici. Může nastat i opačná situace. Co s knihou, která nemá chybu? Přiřknout vysoké hodnocení a riskovat, že až dorazí ještě větší bomba, nebude, jak ji ocenit? Román Martina Sichingera Duchové Šumavy je druhý případ.

Hned v první větě se čtenář ocitá na služebně Sboru národní bezpečnosti v poválečném Vimperku. Seznamuje se s hlavním hrdinou, strážmistrem Honzou, synem slavného finance. Píše se rok 1946 a z města odjíždí poslední transporty šumavských Němců. Výjimku tvoří lidé, kteří jsou nepostradatelní pro hospodářství obnoveného Československa. Ti republiku opustit nesmí. Chtějí-li se dostat přes čáru, musí využít služeb pašeráků, králů hranice.

Na československé straně zůstalo i leccos dalšího. Noční výprava na zapovězené území je riskantní, ale vyplatí se. Četníci znají pašeráky a pašeráci znají četníky. Do toho přijíždí tajemný oddíl podléhající nechvalně proslulému veliteli komunistické tajné služby Bedřichu Reicinovi. Nikdo neví, co hledá. Mluví se i o proslulé jantarové komnatě.

Dění ve Vimperku se prolíná s událostmi v bavorském pohraničí. Ty se točí okolo Dorly, mladé české Němky, původem z pašerácké vesnice Kaltenbachu – Nových Hutí. Obě dějové linie se brzo protnou, což znamená, že někdo musí hranici překročit.

Autor zná dobře zná reálie

Čtenářský zážitek je značný a tempo děje strhující. Vyprávění jasné, strukturované, bez zbytečných ozdob a odboček. Styl jakbysmet. Martin Sichinger nenechá člověka vydechnout. To ale neznamená, že jde o jednoduchý dobrodružný příběh, k němuž nemá smysl se vracet. Naopak.

Duchové Šumavy mají atmosféru, kvůli níž se ke knize bude čtenář vracet mockrát, ačkoliv už zápletku i rozuzlení dávno zná. Autor, vimperský rodák, se opírá o zřejmě hluboké znalosti šumavských historických reálií.

Když jsem se do knihy pouštěl, chtěl jsem napsat, že je sice skvělá, ale nemusí se líbit holkám a intelektuálům. Pro první skupinu by příběh mohl být příliš klučičí, druhou by mohlo znechutit, že se vypravěč nesnaží povědět něco povšechného o lidském údělu.
Ačkoliv jsem ani jedno nenapsal, obojí odvolávám. Při čtení Duchů Šumavy si najde každý své. Dojde dokonce na svatbu. Povedená je i obálka Ivana Brůhy. Její střídmé provedení se doplňuje se střízlivým vyzněním celého textu.

Hodnocení Deníku: 80%

RADEK JOHN
Autor je publicista

Martin Sichinger: Duchové Šumavy. 289 stran, vydalo nakladatelství 65. pole, edice TAH, Praha 2012.