Neapolská opera 18. století v čele se skladateli typu Nicoly Porpory byla ve své vrcholné fázi kritizována pro uměleckou úpadkovost. Vyčítali jí šablonovité příběhy, hru na efekt, zpěvácké exhibice 
s tleskáním po každé árii jakoby šlo o koncert a nikoliv drama. Dnes je uvedení takové opery svátkem. Bylo jím i scénické provedení Porporova díla Siface, jež v novodobé světové premiéře zaznělo třikrát na českokrumlovském Festivalu barokních umění. Nejenom hudba ve výborném nastudování souboru Hof-Musici a půvabné pestrobarevné kostýmy, ale 
i magický prostor Zámeckého barokního divadla s původními kulisami a vůní dohořelých svící, jež se celý večer mihotaly nad notovými party muzikantů, musely udělat dojem. 
I s přestávkami čtyřhodinový výlet do světa barokní kultury však již výrazně pokoušel hranice vnímání současného posluchače, navyklého na všudypřítomné a všudeznějící drobné formy. Mnohé diváky 
k setrvání do konce tříaktové opery nepřiměla ani značná finanční investice do lístku, a tak se dohrávalo před poloprázdným sálem.

Z časových důvodů začalo sobotní představení již v 17 hodin. Zahájila ho předehra, v níž se představil orchestr vedený cembalistou Ondřejem Mackem. Menší těleso v dobových muzikantských mundúrech včetně paruk a s dobovými nástroji potvrzovalo pověst specialisty na daný typ hudby. Občasné neohrabanosti starých 
a mechanicky „nedokonalých" žesťových nástrojů k autentickému provádění hudby patří. 
V příběhu z královského dvora postaveném na zápletce s nenaplněným politickým sňatkem kvůli lásce, s následnými intrikami, konflikty a s konečným smířením, dobře působily zvláště zpěvačky Jana Dvořáková v roli Viriate a Lucie Rozsnyó v roli Erminia.

Nebyla to interpretace, ale především vlastní kompozice či estetika poněkud rozvleklého díla, která jitřila kritický smysl. Ona „mnohomluvnost“ však k žánru v dané době patřila. Osmnácté století nebylo tak úsečné a „klipové" jako současný věk a na dlouhá vyprávění byl čas.

Hodnocení Deníku: 90%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog