Českokrumlovský spisovatel Jan Vaněček.Zdroj: archiv redakcePoprvé moře spatřila, když v roce 1939 odjížděla v transportu židovských děti z tehdejšího Československa do Anglie. To jí bylo 13 let. Od té doby viděla už několik moří a oceánů, ale zůstala věrná stromům v lese. „Dávají mi více klidu a dodávají i víc energie než stálý pohyb vln, přílivů a odlivů,“ napsala ve své knize Jen z boží milosti, v níž čtenáře provádí svým neobyčejným životem. Budu z ní, s jejím souhlasem, také citovat.

Jednou ze vzpomínek z mládí, kterou má paní Ruth stále v živé paměti, je slepý žebrák stojící osamoceně na krumlovském mostu. Tehdy prvně poznala, jak bolí soucit. „Uvědomila jsem si, že on nevidí nádheru barev, co mne od malička fascinovaly. Dokonce natolik, že od první třídy podnes má pro mne každá samohláska i číslice od jedničky do pětky svou barvu.“

Největším učitelem byla a stále je pro ni láska, její různé formy, jež prožíváme v období dětství, dospívání, zrání i stárnutí. První osobou, kterou zpočátku a nevědomě milujeme, je matka. Poté, co si začínáme lásku uvědomovat, začínáme se zamilovávat. Ona se zamilovala také do své učitelky, v první třídě německé obecné školy v Českém Krumlově. Zeptal jsem se, proč jako židovka chodila do německé školy, když doma mluvili ponejvíce česky. Bez rozpaků mi to vysvětlila: „Po předčasné smrti otce se naším poručníkem (mým i starší sestry Evy) stal bratr otce Maxmilián Adler. Byl to člověk moudrý a prozíravý. Předvídal, že antisemitismus časem ještě zesílí. Krumlov bylo tehdy dvojjazyčné město, měl 8 500 obyvatel, více než polovina mluvila německy. Židů zde žila stovka. Strýček Max tehdy prohlásil, že v německých školách pocítí obě děvčata antisemitismus víc než v českých. Proto čím dříve si na něj zvyknou, tím pro ně lépe. Jeho očekávání se naplnilo.“

Život jí plynul ve městě klidně, měla kamarády ve škole a mezi židovskými dětmi, s nimiž chodila na náboženství a na bohoslužby do synagogy. Tu v roce 1909 nechala postavit místní židovská obec za vydatné finanční pomoci rodiny Spirů, vlastnící továrnu na výrobu papíru v nedalekém Větřní.

V roce 1938 se nad Evropou začaly stahovat válečné mraky. V Českém Krumlově se na náměstí pořádaly nacistické demonstrace. Docházelo k incidentům, při nichž bylo henleinovskými ordnery zraněno několik policistů. Fanatismus Němců značně zesílil, když po anexi českého pohraničí město (přejmenované na Krumau an der Moldau) 20. října 1938 navštívil Adolf Hitler.

Na začátku druhého ročníku gymnázia ji spolužáci ve třídě pozdravili skandováním hesla „Juden heraus!“ (Židé ven). Žádný učitel nebyl tomu přítomen. Opakovali to tak dlouho, až Ruth spolu s dalším židovským žákem opustili oba třídu. Vzpamatovala se až na náměstí a řekla mu: „Leo, nejhorší na tom je, že zůstaneme navždy hloupí, protože se žádným vzděláním už nemůžeme počítat.“ Tenkrát jí to přišlo líto a cítila to tak.

Ulicemi města pochodovali mladíci z Hitlerjugend. Hajlovali, vyřvávali ohavná hesla a počínali si vandalsky. Ruth se neodvážila vycházet ven z domu. Maminka v té době stále odvážně chodila do práce. Jednoho dne se vrátila domů a řekla, že se mají se sestrou sbalit, přestěhují se do Protivína, jejího rodiště. Nebyli jediní, kteří Krumlov v obavách opouštěli a ubytovávali se v protektorátním vnitrozemí u příbuzných. Město se stalo německým, náleželo k Říši.

Posléze se přestěhovali z Protivína do Prahy na Žižkov. Ruth tam začala znovu chodit do měšťanské školy. Patnáctého března 1939 našli žáci na dveřích školy ceduli, že je zavřená a až do odvolání se vyučování nekoná.

Nebe bylo toho dne šedé, smutné, na ulicích ležel sníh, na němž zanedlouho nacistické tanky a auta nalinkovaly zlověstné černé čáry. „Nevím, kde a jak se maminka dozvěděla o kanceláři Nicholase Wintona ve Voršilské ulici. Tam odvedla mne i sestru do dlouhé fronty, kde jsme pak vyplnily dotazník a dostaly se do seznamu dětí čekajících na emigraci do Velké Británie. Po této registraci následovala ještě další fronta v nedaleké Dittrichově ulici na vystavení cestovního pasu.“

Třináctiletá Ruth se stala jedním z 669 převážně židovských dětí, které Nicholas Winton (1909–2015), londýnský burzovní úředník, se svými spolupracovníky zachránili před nacistickými koncentračními tábory. Vyřídil potřebné náležitosti a povolení k vycestování do Anglie, vyhledal tam pro ně i náhradní rodiče, aby se o ně postarali.

„Když jsme se po letech dozvěděli jméno našeho zachránce, přemýšlela jsem, jak poděkovat člověku, který mně i ostatním daroval život. V roce 1995 navštívil Český Krumlov. Stále mám v paměti jeho nezapomenutelnou tvář vyjadřující laskavost, hlubokou lidskost a moudrost.“

Posledního červnového dne v r. 1939 stála Ruth na pražském nádraží mezi dvěma stovkami dětí ve věku od dva a půl do sedmnácti let, které tam čekaly na odjezd vlaku. Každý směl mít s sebou pouze jeden kufr. Takové bylo nařízení německých úřadů. Všechny obdržely ceduli s číslem a s kusem provázku a měly ji pověšenou na krku. Byla to pro ně tabula rasa (nepopsaný list), nevěděly, co je čeká.

Rozloučily se s rodinou a nastoupily do vlaku. V kupé s dřevěnými sedadly se tlačily u oken, aby ještě zamávaly plačícím rodičům, příbuzným i kamarádům, až ty stovky uslzených a smutných tváří splynuly v jednu masu. Když vlak vyjel, ten obraz se stával menším a menším, až zcela zmizel z dohledu. Čekala je dvoudenní cesta dlouhá 1 200 km. Její sestra Eva odjela o měsíc později. Byl to poslední transport. Další už nenásledoval, neboť vypukla válka.

„Naše mysl mívá tendenci milosrdně zapomínat na nejbolavější okamžiky svého života. Nemyslím, že jsem to tehdy tak prožívala, byla si vědoma, že ve věku třinácti let jsem jednou ze starších pasažérek ve vlaku a musím převzít svůj díl odpovědnosti za mladší děti. Němci povolili doprovod pouze dvou dospělých žen, které se měly o všechny postarat. Pamatuji, že v našem kupé bylo batole a jeho maminka nám před odjezdem podala láhev s mlékem, kterou jsem postavila pod lavici. Když se vlak dal do pohybu, láhev se převrhla a mléko vylilo. Po zbytek cesty jsme malého kloučka krmily čokoládou, kterou měl každý s sebou.“

Vlak jel přes Drážďany a Magdeburg do Holandska k lodi kotvící ve městě Hook van Holland, které je nyní součástí Rotterdamu. Ráno se děti probudily ve městě Harwich nedaleko Doveru. Všem podali na palubě horké kakao a sendvič z bílého chleba.

Jejich první jitro v Anglii bylo mlhavé a ponuré. Poté je převezli vlakem do Londýna na nádraží v Liverpool Street. Seděly tam v zelenkavě vymalované hale na svých kufrech a s vědomím, že mají na krku pověšené papírové štítky s číslem, čekaly, až si je pěstouni vyzvednou.

Před odjezdem z domova dostala Ruth od svých budoucích náhradních rodičů dopis, takže věděla, že jede k Jonesovým, kteří mají trafiku v Shirley, na periférii Birminghamu.

Ale ti pro ni nemohli přijet. Také další dvě děti si nikdo nevyzvedl. K těmto třem trosečníkům přistoupil pan Winton a pravil: „Pojďte, mládeži, já vás teď dovedu k vlaku a v Birminghamu si vás z něj vyzvednou.“ A požádal průvodčího, aby je tam vysadil.

„1. července 1939 mi započal nový život ve Velké Británii a trval šest roků. Už mnoho let po válce se mne tito první váleční rodiče, kteří pak žili v Edinburghu, zeptali, čemu jsem se tehdy nejobtížněji přizpůsobovala. Odpověděla jsem bez váhání a po pravdě: ‚V prvé řadě tomu, že v Anglii se klade větší důraz na formu než na obsah. A že jsem se velmi těžko učila říkat jejich všeobecně užívané slovo ‚Sorry‘ (Lituji), i když jsem zrovna žádnou lítost necítila. Do třetice jsem přiznala, že fráze ‚That is not done‘ (To se prostě nedělá) mě rozčilovala.‘ Mohu ale dodat, že při svých pozdějších návštěvách Velké Británie jsem zjistila, že mnohé z těchto tradic už vymizely.“

Dnes stojí na Liverpoolském nádraží v Londýně bronzová socha malé holčičky. Modelem byla sochaři vnučka jednoho z židovských dětí, které do Anglie v roce 1939 v transportu přicestovaly. Na pražském hlavním nádraží se nachází socha pana Wintona, jak drží v náručí malé židovské dítě.

„Manželé Jonesovi se všemožně snažili, abych byla u nich šťastná. Poprvé v životě jsem dostávala tolik zmrzliny, kolik jsem si přála. První den jela se mnou do školy tetička, tak si paní Jonesová přála, abych ji oslovovala. Ve škole mne přijali velmi přátelsky a cítila jsem se mezi děvčaty stejného věku dobře navzdory jazykové nedostatečnosti a velkým potížím při přepočítávaní anglických peněz, vah a měr bez pomoc tužky a papíru.“

Jejím prvním učitelem angličtiny se stal řeznický pomocník ze sousedního obchodu. Byl stejně starý jako ona. Před odjezdem do Anglie navštěvovala Ruth v Praze soukromou výuku angličtiny, ale bylo toho málo, aby to stačilo. Nezbývalo než zabrat. Zvládla angličtinu do roka.

Když dosáhla věku 14 let a tím skončila školní docházku, Jonesovi plánovali otevřít pro ni jeden z pěti krámků, který se uvolnil vedle jejich trafiky. Měla tam prodávat vlnu, bavlnky a hedvábí. A učit lidi plést, háčkovat a vyšívat. To všechno uměla z domova od své babičky, a díky tomu nikdy v životě nepoznala nudu.

„Představa, že bych měla od svých čtrnácti let sedět jen za pultem, mě děsila…“

Ale nedošlo k tomu. Emigrantské děti občas navštěvovala v rodinách slečna Evelyn Sturge a zjišťovala, zda je vše v pořádku. Přišla i k Jonesům, pozeptat se, jak se mi vede. Pak se odebrala do školy a zase odjela, aniž by mi něco dalšího řekla. Po několika dnech došla zpráva, že se budu stěhovat do Rugby. Přijede jedna dáma a odveze mě.“

S tou dámou pak navštívily výroční shromáždění Společnosti přátel (Quakers), kde byla Ruth představena bělovlasému pánovi s laskavou kulatou tváří. Pohladil ji po vlasech. Až po mnohých letech, když už byl tento sympatický gentleman po smrti, jí slečna Evelyn prozradila, že to byl ten, kdo ji velkoryse zaplatil středoškolské vzdělání v elitní Rugby High School. A nepřál si, aby se to dozvěděla, pokud on ještě žije.

„V Rugby jsem bydlela v útulném domě Cleaverů a byla tam velmi šťastná. Jednoho dne se otevřely dveře do kuchyně a vešla osoba zahalená do žluté pláštěnky. Vysoukal se z ní můj příští pěstoun, budoucí náhradní tatínek po dobu války a celoživotní věrný přítel Jack Boag.“

Boagovi bydleli v krásném bungalovu na konci Rugby s vyhlídkou připomínající známý van Goghův obraz letní krajiny s loukami a poli zralého obilí. Ruth obývala pokojík v podkroví, kde pletla ze škrábané khaki vlny šály, rukavice a ponožky pro vojáky. Pan Jack Boag byl členem hasičského sboru. Kdykoliv sirény ohlásily nálet, zejména v době bombardování blízkého Coventry, vzal helmu a baterku a spěchal do služby. Německé bombardéry jim v noci létaly nad hlavou.

S ni tam krátce bydlela i její starší sestra Eva, která přijela do Anglie s posledním transportem. Byla přijata do ošetřovatelské školy. V době nejhorších náletů vypomáhala při ošetřování raněných v místní nemocnici.

Za války nikdo v Británii netrpěl hlady, ale mnoho potravin bylo na příděl, třeba maso, slanina a pravděpodobně i vejce a mléko. Másla bylo málo, lidé si ho míchali s margarinem. O cukru koloval vtip, že se hostitelka ptá hosta, kolikrát si přeje kostku cukru namočit do čaje.

Každý občan pěstoval na své zahrádce nebo pronajatém kousku půdy zeleninu a brambory. V kantýnách byly vyvěšeny slogany, které se podle potřeby měnily. Například tam stálo (v překladu): „Občané milý, zdalipak to víš, že své vlasti posloužíš, když místo chleba brambor sníš!“

„Začala jsem znovu bydlet v rodině Cleaverů a studovala na dvouleté střední škole v Rugby a zakončila ji státní zkouškou Oxford School Certificate. Pak jsem chtěla někde pracovat, abych nezatěžovala jejich rodinný rozpočet. Místo se našlo ve filiálce velkodrogerie v oddělení kosmetiky. Paní vedoucí měla klientelu z řad vyšších společenských vrstev a známých. Brzy jsem pochopila, že nedostatkové zboží se pro její vyvolence přechovává v několika spodních šuplících. Tyhle zásuvky jsem směla jen oprašovat, ale nic z nich prodávat.

Zpočátku jsem to dodržovala. Jednou přišla do obchodu moc milá Angličanka a v slzách mi vyprávěla, jak právě obdržela zprávu, že její manžel padl v bitvě u Dunkerku. Nedávno měli svatbu. Pracovala v továrně na výrobu zbraní a potřebovala vhodný krém na do krve rozpraskané ruce. Otevřela jsem zakázaný spodní šuplík a prodala jí několik tub. Když šéfová zjistila, že nějaké podpultové zboží chybí, byla jsem vyslýchána. A pak mi řek-la, že pokud se to bude opakovat, požádá ředitele, aby mne propustil.

S panem Cleaverem jsem navštívila druhého dne ředitele, který se mě zdvořile zeptal, co si přeji. Požádala jsem ho o přeložení na jiné oddělení, kde bych mohla prodávat veškeré zboží všem zákazníkům bez rozdílu. Vyhověl mi. A navíc poskytl i příležitost zapsat se na večerní studium biologie, fyziky a chemie na místní polytechnice.“

Přestože existoval zákaz zaměstnávat osoby nemající anglickou státní příslušnost, takzvané Aliens, ve státní službě, přijali Ruth v den jejích 17. narozenin v londýnské nemocnici na místo laborant-ky-žákyně. Byla v ní vyhrazena oddělení pro české raněné vojáky a letce. Pracoval tady i český zdravotnický personál.

„Odbočím trochu zpět. Mám totiž v této souvislosti zážitek, jenž se stal pro mne osudovým. Ještě v Rugby jsem náhodně vstoupila do knihovny a namátkou v polici sáhla po knize. Byl to životopis Louise Pasteura. Se zájmem jsem si ho přečetla. Nadchl mne. Rázem jsem si usmyslela, že chci být v budoucnu mikrobiologem jako on a pracovat v laboratoři…“

Ruth začala v den svých 17. narozenin v Anglii pracovat jako laborantka-žákyně. Tehdy náhodou narazila na životopis Louise Pasteura. Rozhodla se, že se i ona stane mikrobioložkou…

Od vstřícného šéfa nemocniční laboratoře se Ruth dozvěděla, že ve Walesu byla zřízena Československá státní škola (internátní) v městečku Llanwrtyd Wells, kde místní hotel u jezera k tomu účelu adaptovali. Byla to možnost udělat si tam českou maturitu, kterou může potřebovat po návratu domů. To ji zaujalo. Psal se rok 1943.

Ve škole studovalo 160 českých a slovenských žáků. Ruth byla dokonce zvolena za předsedkyni dívčího internátu. Nejen profesorský sbor, ale i studenti tvořili pestrou směsici. Jednalo se o děti z dětských transportů, letců a vojáků, kteří sloužili v britské armádě, jakož i o chlapce a dívky úředníků československé exilové vlády.

„Byli jsme jednotní a měli spolu blízký vztah, ten v sobě cítíme a trvá dodnes, i když nás osud rozvál do všech koutů světa. Na jaře roku 1945 naše třída odmaturovala spolu s řadou českých a slovenských pilotů z 311. a 312. perutě britského královského letectva (RAF). Ti studovali externě při své náročné aktivní službě. Přijeli do naší školy složit zkoušky.“

Čas posunul její vzpomínky i zajímavé vyprávění. Na závěr jsem si dovolil dotaz: „Můžete mi, prosím, paní Ruth, jmenovat nejšťastnější den života?“

„Určitě, každý z nás takový prožil, já hned tři. Toho květnového dne roku 1945 jsem ve škole obdržela korespondenční lístek psaný tužkou a ofrankovaný natištěnou českou známkou s podobiznou prezidenta Beneše. Byl od známého naší rodiny, který se jako voják po válce vrátil do vlasti. Hned po Dni vítězství se setkal v židovském ghettu v Terezíně s mou maminkou. Má nejsilnější naděje se splnila a nejhoroucnější modlitba byla vyslyšena. Ona žije, sláva žije! Dalších několik týdnů, které nás dělily od naší repatriace 25. srpna 1945 a následného setkání s matkou na nástupišti nádraží v Ústí nad Labem, jsem prožívala v radostném transu, jako bych se vznášela v růžovém oparu. Vletěla jsem jí pak s láskou a dojetím po šesti letech odloučení do náruče a objala ji.“

Po návratu do vlasti se paní Ruth zapsala ke studiu přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, které úspěšně dokončila. Pracovala poté v mikrobiologických laboratořích jako doktorka přírodních věd. Splnilo se jí přání stát se mikrobioložkou, jež se zrodilo, když si přečetla Pasteurův životopis.

„Ještě něco musím dodat. V Anglii jsem si velice oblíbila swingovou hudbu. Vím, že vy ji máte taky rád. Koncertoval tam také vynikající orchestr Glenna Millera. Říkalo se, že swing v těch těžkých a smutných dobách pomohl vyhrát válku.“

Na závěr jsme se zaposlouchali do Millerovy nádherné skladby Moonlight Serenade (Měsíční serenáda).

Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel