23. ledna 1999
Byla sobota, krásný slunečný den. Modrá obloha bez mráčku. Toho dne zemřel Jaroslav Foglar, autor Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky. Seděl jsem tehdy na tábořišti našeho zakukleného skautského oddílu, který fungoval pod pláštíkem Svazu myslivců. Před srubem u malého lesního rybníčka pod Libínem u Prachatic. Nad ohništěm se tyčil vyřezávaný totem se znakem Vyder, tak jsme si říkali.

Myslel jsem právě na Jestřába, byla to přezdívka Jaroslava Foglara a jeho přátelé i hoši z oddílu ji běžně užívali, zatímco my kluci ze Šumavy uctivě a až nábožně říkali: „Pane Foglare, podepsal byste nám, prosím, tyhle knížky?“ Vzpomínal jsem na jeho dopisy, na svou čtenářskou vášeň a první literární pokusy (přál jsem si tehdy, aby Stínadla byla v Prachaticích a já na zvonici kostela sv. Jakuba objevil Tleskačův deník), na naše řádění v lesích, kdy jsme hráli hru Boj o totem, na setkávání s ním v klubovničce vedle jeho žižkovského bytu, na to, jak jsem coby gymnazista psal v 80. letech seminární práci o přínosu Foglarova díla mládeži…

A najednou jsem pocítil ohromnou vlnu vděčnosti, prostoupila mě v podobě hřejivého světla. Byl jsem šťastný. V tu chvíli mi nad hlavou zakroužil jestřáb. Díval jsem se k nebi na jeho let, slyšel jeho křik. Až v neděli jsem se dozvěděl, že právě v tu chvíli odešel J.F. z našeho světa, v ten samý okamžik, kdy já sledoval dravého ptáka. Prožitý obraz i emoce, to vše je pro mě dodnes více než symbolické. Indiáni tvrdí, že dravci nám svým letem ukazují cestu k duchům předků a přírody.

2. února 1999
Dopoledne jsem odjížděl s jihočeskou junáckou výpravou do Prahy na Jestřábův pohřeb. Už po poledni se prostor před strašnickým krematoriem začal zaplňovat mnoha lidmi z celé republiky. Obřad začínal až ve dvě odpoledne Schumannovo skladbou Snění. Foglar ji rok co rok pouštěl na stařičkém gramofonu při oddílové vánoční besídce. Měl ji rád. Kluci z legendární pražské Dvojky, kterou vedl Jestřáb bez přestávky 80 let, mu zazpívali píseň My pluli dál a dál, to už většina přítomných (skoro 2000 lidí) plakala a mezi nimi i Miloslav Šimek, zpěvák Pavel Bobek a prošedivělý dědeček Jindra Hojer. Jako chlapec prošel slavným oddílem a stal se předlohou pro jednoho z členů Rychlých šípů. „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré…“ recitoval herec Alfréd Strejček za doprovodu kytary Štěpána Raka.

2. 1. 1999 – 31. 12. 2004
Ve víkendové příloze Jihočeských listů (dnes Deník – pozn.red.) začíná vycházet foglarovská stránka pro děti – Jestřábí hnízdo. První čísla posílám Jestřábovi, aniž bych tušil, že ta další už nespatří. Kluci a holky z celých jižních Čech zakládají čtenářské kluby a samotářské hlídky, plní různé úkoly, píšou do redakce dopisy. Je to jedno z nejkrásnějších období mého života. Kdo by čekal, že udrží pozornost malých čtenářů dlouhých šest let.

Jestřábí hnízdo zaujalo i za hranicemi kraje, hlásily se kluby z celé republiky. Dokonce se o Jestřábím hnízdu pochvalně vyjádřili i bývalý dlouholetý šéfredaktor 'Ábíčka' Vlastislav Toman, spisovatel Svatopluk Hrnčíř, předseda Sdružení přátel Jaroslava Foglara Miloš Vraspír, autor knih Stezka odvahy nebo Hry v přírodě Miloš Zapletal, nakladatel Jiří Stegbauer a bývalý redaktor ABC a šéfredaktor obnoveného Mladého hlasatele Jan Šimáně – Galén.
Stránka zaujala i pamětníky, i ti psali své dopisy do redakce. Helena Poláčková vzpomínala na Foglarova přítele Strýčka Tomyho. Jmenoval se Erik Sterzinger a byl z Českého Krumlova. To on doporučil Hochům od Bobří řeky tábořiště u Větřní a Zátoně na Českokrumlovsku poté, co jej J.F. prosil, jestli by jim neukázal nějaké dobré místo. Foglar mu psal: „Potřebujeme divočinu, romantiku, kam lidská noha skoro nevkročí.“ Po návratu z tábora do Prahy se mu stýskalo po louce u Zátoně. Proto se tam v létě roku 1947 s chlapci vrátili.

Zdeněk Sváček z Rudolfova zas vzpomínal na časopis Mladý hlasatel, v němž byl Foglar šéfredaktorem, to tady na zadní straně vycházel kreslený seriál o Rychlých šípech, tady vznikly první čtenářské kluby. Zdeněk Sváček, člen Eskadry Rychlých šípů, v dopisu napsal: „Vzorem nám byl Mirek Dušín a celý jeho klub. Velice mne potěšila snaha Jihočeských listů vytvořit pro děti něco podobného. Je to v dnešní době záslužný čin.“

Dozvěděli jsme se postupně i o dalších jihočeských klubech tehdejšího 'hlásku' nebo 'mlaďáku', jak se časopisu říkalo, například se objevili Synové lesů, Stříbrný orel, Strakoničtí hoši, všichni ze Strakonic, z Tábora Hřmící vodopád nebo Odvážná sedma. Jan Placek z Nové Vsi byl dalším věrným čtenářem, on měl zas klub Usměvaví lvi poválečného časopisu Vpřed a napsal nám: „Byli jsme parta z malé vsi. Lovili jsme bobříky, podnikali výlety do okolí. Na Dívčák, Libín a podobně. V zimě jsme jezdili na lyžích. Vedli jsme kroniku a posílali hlášení o činnosti do Prahy Jaroslavu Foglarovi – Jestřábovi a on nám odpovídal a radil.“

Jestřábí hnízdo dokonce organizovalo několik ročníků výtvarné soutěže pro děti z celého Česka, která se jmenovala Foglarův svět. Každoročně byla porota zaplavena stovkami obrázků a fotografií.

1. 6. 2012 – 30. 9. 2012
Prachatické muzeum připravuje v tomto období velkou výstavu Foglar a Prachatice, která bude věnovaná vztahu Jaroslava Foglara k Šumavě a celému regionu. Chci do jisté míry splatit Jestřábovi dluh. Coby redaktor Českého rozhlasu nebo později TV Nova jsem s ním několikrát natáčel rozhovor a připravoval reportáže. Tehdy mi napsal: „Pořad se mi líbil. Děkuju vůbec také za uspořádání celé akce, snad to mělo jistou odezvu!?“ Zajímal se živě o dění na jihu, o osud úzkokolejné dráhy na Jindřichohradecku. Toužil se v ní projet. Ještě chtěl navštívit města Tábor a Český Krumlov. Bohužel nic z toho již nestihl.

Veškeré rozhlasové pořady, televizní reportáže a rozhovory v časopisech a novinách byly z mé strany jen drobnými splátkami obrovského dluhu. Na foglarovkách jsem vyrostl a Jestřáb mi v jisté době suploval tátu. Už v roce 1993 žádám J.F., jestli o něm mohu napsat knihu, odepisuje: „Snad se Vám podaří nápad uskutečnit. Mohu Vám trochu pomoci různými materiály.“ To už mi coby redaktorovi vyká, třebaže bych byl radši, kdyby mě stále vnímal jako kluka.

Dosud jsem knihu nenapsal, ale věřím, že výstava, na níž se spolupodílím, bude dobrým začátkem. Jestřáb vzlétne a proletí se nad šumavskými lesy, nad Vltavou a Blanicí, aby přistál na kupoli pozdně-gotického chrámu Sv. Jakuba.

DAVID JAN ŽÁK
Autor je spisovatel