Jiří Kejšar je baskytaristou, který působil a působí od dob předrevolučních až do současnosti v rockových kapelách, které v jihočeském regionu – a někdy 
i mnohem dál – nebyly takzvaně bez jména. Některé patří i k legendám jihočeské rockové scény. Jeho starší syn Jiří je dnes bubeníkem kapely, která má již celorepublikový ohlas a velmi blízko 
k profesionální činnosti. Mladší syn Marek hraje na baskytaru v jedné jihočeské 
a jedné pražské kapele. Obě už o sobě daly výrazně vědět a začínají vyčnívat z obrovské konkurence.

Vyšší Brod je líheň dobrých kapel

„Já jsem vyšel z vyšebrodského muzikantského podhoubí," směje se Jiří Kejšar st. „Můj učitel na akordeon pan Kazecký mě doporučil svým synům jako baskytaristu. Ještě s Vencou Novotným za bicími to byla první amatérská kapela," vzpomíná.
Jeho muzikantské kroky pak vedly přes vinárenskou kapelu Corso k Pedálu, který v sedmnácti letech založil spolu 
s Honzou Korčákem. To je jedna z prvních výrazných kapel, která dodnes hraje vzpomínkové koncerty spolu s jinou tehdejší vyšebrodskou legendární kapelou Magmou Vládi Čížka, ve které dnes Jiří Kejšar také působí.

Před vojnou ještě hrál v kapelách Extraxe a Party velešínského pábitele Míry Šrefla. Na vojně se potkal s Petrem Šiškou, dnes známým z projektu Legendy se vrací, a Igorem Skovayem od Pavola Hammela. S vojenskou kapelou vyhráli tehdejší armádní soutěž ASUT.

Raději klasika, ať se lidé baví

„Po vojně se ta atmosféra pro muziku změnila. Zkoušeli jsme rozjet kapelu Masáž, ale nakonec jsem v roce 95 začal desetiletou spolupráci s Honzou Běhunkem," vypráví Jiří Kejšar o kapele Johny band, která se pak přejmenovala na dnešní Seven. Vynikající a ambiciózní kytarista Honza Kirk Běhunek tyto své projekty dotáhl na uznávanou profesionální úroveň a působí doma i v zahraničí.

„Pak se to nějak přehouplo přes Diarybu až ke kapelám, ve kterých hraji dodnes. To je Hudební kroužek, Bloody Rose, Magma, Led Zeppelin Southern Revival a Jiří Schelinger Memory Band," vysvětluje Jiří Kejšar svá poměrně složitá angažmá, která směřují spíš ke klasice, u které se lidé chtějí bavit.

Mezi tím vším ale ještě přišla rodina a dva synové s hudebním nadáním.
„Já je v mládí nijak moc do ničeho nenutil. Za ty základy, které mají, vděčíme především Základní umělecké škole ve Velešíně. Oba tam chodili na piano. Klasika je ale moc nebavila. Když ukončili studium, nejprve jsme s manželkou lehce zapůsobili na Jirku, že by měl dělat muziku a nezahodit svůj talent. To samé pak zažil i Marek. V tom jsme byli se ženou zajedno. Brala si mě už jako muzikanta, ví, co to obnáší, a má pro naše muzikantské sklony pochopení. Bez toho by to nešlo," říká Jiří Kejšar.

Oba synové si pak postupně vybrali jiné nástroje a jejich muzikantská dráha pokračovala. Jiří inklinoval k bicím 
a Marek si oblíbil baskytaru. Oba začínali v místních kapelách a Jirka postupně zaskakoval i v kapelách svého otce. Nyní se ale kariéra obou mladých muzikantů výrazně sune kupředu, přičemž oba zvládají ještě vysokoškolská studia.

Jiří Kejšar mladší, který se dobře profiloval v nadějné kapele A Sweetwater Trick, dostal nabídku do nejvýraznější mladé kapely, která v současnosti vzešla z Českokrumlovska – a postupně začala působit po celé ČR. Kapela se jmenuje Kyanid 
a v určité hladině posluchačů má velmi silnou odezvu.

„Původně jsem si hrál hlavně doma. K první kapele mě tak trochu dokopal táta. S několika kamarády jsme pak dva roky hráli v garáži bez jediného koncertu," směje se Jiří Kejšar junior. „Mně se ze začátku moc do muziky nechtělo, ale nakonec jsem za to všechno rád. Hodně udělala ta změna nástroje, že jsem do toho šel sám a nikdo mě do ničeho nenutil," dodává.
Kyanid má profesionální ambice, ale podle Jirky to bude ještě dlouhá cesta, během které by rád dokončil svou školu. V létě bude Kyanid hrát skoro na všech největších festivalech v republice, od Přeštěnic až po Rock for People. Natáčí klipy, pořizuje nahrávky a pod taktovkou manažera se snaží o vše, co by měla úspěšná kapela udělat pro svou popularitu.

Mladší Marek studuje v Praze, kde hraje s kapelou Noncitizen. Doma pak působí 
v poměrně originální kapele Dětský pokojíček, kde se paradoxně potkává i se synem někdejšího spoluhráče svého otce.
„Původně jsem chtěl hrát na kytaru, ale basa pro mě tak vyplynula z potřeb první kapely," vysvětluje Marek.
Začal chodit na baskytaru do českokrumlovské ZUŠ, kde působí vyhledávaný učitel tohoto nástroje, Petr Bidlo.
„Táta chtěl, abych se naučil hrát slap stylem, aby to pak ode mě mohl odkoukat, ale pro mou muziku to není až tak důležité. Nedělám teď klasický rock, spíš mě zajímají jiné, nové styly. Ale to, co hrál táta, samozřejmě vnímám. Dříve jsem nedokázal docenit třeba význam kapel Johny Band a Seven, kde hrál. Dnes už vím, že to bylo docela veliký," říká Marek.
Nyní čeká na konec zkouškového období, aby bylo na muziku více klidu. Čeká ho křest CD, klip a další muzikantské radosti. Noncitizen bere jako zábavu a jako kapelu, která si bude muset vytvořit speciální okruh posluchačů. Ne každý tuto hudbu totiž ihned vstřebá. Na poloprofesionálnější dráhu to prý vidí spíš s hravým a kreativním Dětským pokojíčkem, který si získává mezi mladými posluchači ve svém okolí stále větší a větší oblibu.

„Když jsme hrávali před revolucí zábavy, čekalo na nás 
v sálech tři sta čtyři sta lidí, moc lidí tehdy nehrálo – 
a každá dobrá kapela byla poměrně rychle známá. Dnes můžu klukům závidět věk, ale tu konkurenci, kdy hraje skoro každý a skoro každý dobře, to jim tedy nezávidím. Dnes jsou obrovské možnosti. Když za nás někdo přinesl nástroj nebo efekt ze západu, okamžitě to bylo znát. Dnes hrají dobře i levnější nástroje a technické možnosti jsou neskutečné, včetně přístupu ke školám a kurzům. Jedno ale platí pořád. Na míře talentu 
v téhle muzice nezáleží zdaleka tolik jako na píli a chtění," konstatuje Jiří Kejšar.