Je pravdou, že lidé si často automaticky spojují velké hudební akce s velkými uměleckými zážitky. Při pompézních operních recitálech slavných pěvců, velkolepých muzikálových produkcích s přítomností takzvaných hvězd či jiných podobných událostech je o hlasitém potlesku a pokřiku bravo do jisté míry rozhodnuto již dopředu. Někdy taková reakce odpovídá významu situace, mnohdy je ale prázdným gestem nepochopení – výsledkem současné kulturně průmyslové 'loutkohry'.

Intenzita uměleckého výrazu se samozřejmě nutně neodvíjí od výše finančních nákladů, barevnosti kulis a hlavně mediálního zájmu. Někdy se člověk stane svědkem hudební události roku v nečekaný okamžik na nečekaném místě. Tím místem může být Maškarní sál krumlovského zámku při vystoupení Talichova kvarteta. Umělecky mimořádný večer nabídl strhující drama dvou smyčcových kvartetů a ještě něco navíc. Ačkoliv řada trumfů krumlovského hudebního léta nebyla dosud vynesena, páteční večer jen tak něco nepřekoná.

Jan Talich líčí, jak to bude s přídavky. „Počítali jsme s nimi, ale přivezli jsme si každý nějaký jiný…“Na koncertě se setkaly dvě významné tradice české hudby. Na jedné straně nejstarší krumlovská událost svého druhu – Festival komorní hudby, jehož počátky spadají do roku 1987, na straně druhé kvarteto s kořeny sahajícími do 60. let k pokračovatelům a pokrevním příbuzným dirigenta Václava Talicha. Současné obsazení komorního tělesa, jehož jihočeský koncert byl jedním z pouhých tří letos plánovaných v Česku, tvoří první houslista Jan Talich mladší, druhý houslista Roman Patočka, violista Vladimír Bukač a violoncellista Petr Prause. Kvarteto muzikantů různých generací s mezinárodním renomé přivezlo do Krumlova relativně náročný repertoár: Schubertův kvartet d moll Smrt a dívka a svoji specialitu, Smyčcový kvartet č. 2 A dur op. 68 Dmitrije Šostakoviče.

Mohlo by se zdát, že možnosti komorního tělesa jsou z podstaty značně omezené
a dopadem na posluchače se jen stěží vyrovnají projektům bombardujícím téměř všechny smysly. Opak je pravdou. Při poslechu 'talichovců' bylo až neuvěřitelné, kolik poloh a rovin může hudba pro čtyři smyčcové nástroje nabídnout. Vzácné instrumenty v tišších částech s lehkostí zpívaly. Jejich jemné, hladké, kulaté tóny ve vzájemných spletencích místy až ztrácely zvukovou identitu smyčcových nástrojů a proměňovaly se v magické a pohádkové témbrové skvrny. Takovým místem byly například části druhé věty Schubertova kvartetu s pizzicatovým doprovodem cella.

Zvláště v kvartetu ruského autora pak soubor výborně předvedl opačný výrazový pól. V expresivních pasážích, kterých dramatická a místy značně emocionálně vypjatá skladba nabízí mnoho, nástroje skřípaly, kvílely, praskaly, to vše podporováno fyzickým gestem protagonistů, plně koncentrovaných na dílo. Bylo to strhující!

Prožívá každý tón.V pohybu byl především Jan Talich, úklony udávající nástupy, určující tempo i míru gradací. Jako sólista vynikl šéf Jihočeské komorní filharmonie v druhé větě Šostakovičova kvartetu. Střízlivý jasný tón bez přehnaných vibratových manýrismů, ale i svůdnost a temperament v glissandových vyhrávkách zdobily jeho interpretaci. Hudba Talichova kvarteta byla kompaktní, dýchala, žila, komunikovala.

Aplaus s ovacemi ve stoje, který vypukl po závěrečných variacích Šostakovičova kvartetu, byl ohromnou spontánní gratulací a poděkováním za výjimečný zážitek. Zhruba stovka diváků se dočkala i dvou přídavků, které však provedl pouze sólově sekundista Roman Patočka. Proč? „Sjeli jsme se kvůli koncertu z celého světa, s přídavky jsme počítali, ale každý jsme si přivezli jiný," vysvětlil s úsměvem Jan Talich.

Hodnocení Deníku: 90%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog