K novému filmu ho inspirovala spolupráce s Jihočeským divadlem. Jiří Menzel tu režíroval operu a pak napsal scénář ze života pěvců. S ním se nyní po šesti letech vrací za kameru. „Na tomhle filmu zažívám úžasné věci. Vlastně moc nezasahuji a jsem hýčkaný," říká.

Prozradíte, o čem bude váš film?
To vám neřeknu, protože nevím. Až film dokončíme, uvidím, co z něj bude. Možná bude smutný a možná takový, že to bude lidem k smíchu.

A proč se jmenuje Sukničkáři?
Dlouho jsme nevěděli, jak ho nazvat, a protože se v něm objevuje několik pánů, kteří mají rádi holky, tak jsme zvolili Sukničkáře. Ale není to o sukničkářích, doufám, že ještě najdeme jiný název.

Co vás inspirovalo k napsání filmu z prostředí opery?
To se mi nějak šiklo. Poprvé mě to napadlo, když jsem připravoval představení na otáčivém hledišti v Krumlově a potom když jsem zkoušel Dona Giovanniho s Jihočeským divadlem. Poznal jsem pár šikovných zpěváků a byl překvapený, že taková ta klišé neplatí. Říká se třeba, že operní zpěváci jsou ješitní, ale oni v sobě mají disciplínu, jsou ukáznění a když přijdou na zkoušku, všechno umí.

Obsadil jste i řadu skutečných operních pěvců. Jak se s nimi pracuje?
Dobře, ale je trochu problém v tom, že nejsou zvyklí na kameru. Museli jsme udělat všechno pro to, aby jí přivykli, protože když je člověk poprvé před kamerou, tak zkamení. Jinak byli ale ochotní, vstřícní a disciplinovaní. Ani jeden se neopil.

Proč jste si vybral pro natáčení jihočeský Tábor?
Já o tom tak moc nerozhoduji, na to je lokační asistent. My mu s architektem a kameramanem řekneme, co asi tak chceme, a on nás potom vozí po různých místech. Tady se nám zalíbilo na první pohled.

Znal jste Tábor dříve?
Nevěděl jsem, že je to tak krásné město. Byl jsem tady dřív jenom se školou kvůli husitům a těmhle blbostem a teď konečně vidím příjemné milé město. Hlavně tu nejsou obchody se suvenýry a různé herny, které bohužel zošklivily Český Krumlov.

Co bylo při natáčení náročné?
Je to trochu složitější 
v tom, že Sukničkáře děláme na playback. Obvykle se nejdřív natočí film a k němu se potom dělá muzika, ale tady je to naopak. Hudbu jsme museli nahrát předem a tomu přizpůsobit natáčení.

Ovlivnilo vás to, že netočíte na klasický film, ale na digitál?
Nejsme vázáni spotřebou materiálu, což zase na druhou stranu trochu zbavuje zodpovědnosti. Už si nedáváme takový pozor, jak záběr vypadá, protože máme nekonečné množství materiálu. Dřív jsme museli strašně šetřit.

Jaký je tedy po šesti letech návrat na režisérskou židli?
Zažívám úžasné věci, protože vlastně nic nedělám. Mám lidi, kteří přemýšlí, mají užitečné nápady a moc nezasahuji. Jen pozoruji a dělají to dobře. Návrat velice příjemný. Trochu jsem se bál se zase do něčeho pustit, ale jsem tak hýčkaný, že bych chtěl možná natočit i něco dalšího.

Více informací a reportáž z natáčení si přečtete v sobotním tištěném vydání Deníku.