Šéf divadla: Myslím, že otáčivé hlediště zůstane v zahradě

Kouřit nepřestal. To je ale asi jediné, co 
z loňských plánů nedodržel. Jihočeské divadlo (JD) je díky billboardům vidět jako snad nikdy dřív, Ateliér 3D láká na dílny a zákulisní poznávání, Malé divadlo jiskří nápady. Lukáš Průdek, který má za sebou první rok ve funkci ředitele JD, si ovšem již prožil taky prohru 
a jeden ostrý střet, to když oznámil, že jako šéfa baletu nechce Attilu Egerháziho. „Zažil jsem za ten rok několik situací, kdy se mi nevyplatila moje naivita,“ říká 33letý Lukáš Průdek.

Máte šéfa baletu?
Už jsem hodně blízko. Za tři neděle oznámím jeho jméno. Jednám s jedním kandidátem, jsem s ním víceméně domluvený, ladíme detaily. Je to Čech a s baletem má zkušenosti v řádu desítek let.

Jste stále přesvědčen, že konec spolupráce s Attilou Egerházim bylo dobré rozhodnutí, manažerské i divadelní?
Divadelní, o tom jsem naprosto přesvědčen. Manažersky se to dalo udělat daleko líp, ale za svým rozhodnutím si stojím. Možná jsem to řekl netakticky, asi jsem si naivně představoval, že to proběhne 
v přátelské atmosféře, že se mi to povede dostatečně vysvětlit na všechny strany, a to se mi nepovedlo. To vidím zpětně jako manažerské pochybení, které má za následek i to, že jsem se dostal pod tlak. Ale bytostně jsem pořád přesvědčen, že v týmu lidí, kteří šéfují Jihočeskému divadlu, bylo potřeba Attilu nahradit někým jiným. Strašně se těším, až budu moct říct, kdo nový šéf je.

S šéfy jste zažil problém 
i v opeře. Blamáž s angažmá dvojice SKUTR, která vedení přislíbila, a pak vzdala. Teď vede operu Tomáš Studený. Jak vidíte vývoj souboru, který téměř nemá sólisty? Hledáte členy sboru s možností sól…
Hledáme náhradu za lidi, kteří odešli do důchodu nebo nás opustili. S ambicí, aby to byli lidé, kteří zvládnou některé sólistické role a zároveň jsme měli sóla perspektivní do budoucna. Bavíme se o tom 
s Tomášem Studeným docela výrazně, ale máme velmi na paměti respekt a úctu k lidem, kteří zde jsou a divadlu dali mnoho let své práce. Tomáš jezdí po pěveckých soutěžích, vybíráme si a nebude to rychlá proměna. A to je správně.

JD je teď hodně vidět díky billboardům s tvářemi divadla. Mě by zajímal poměr cena/výkon. Kolik kampaň stála a jak velký nárůst návštěvnosti si slibujete?
Ušetřili jsme hodně peněz, přes sto tisíc, na kampani na otáčivé hlediště, a z nich je hrazena tato kampaň. Přišlo mi jako velmi logické rozhodnutí a rozumný způsob, jak je utratit, napřít propagaci na zimní sezonu. Rozhodli jsme se propagovat Jihočeské divadlo jako takové, a to se efekt měří hůř než propagace jednotlivých titulů. Číslo vám říct neumím, ale mám pocit, že hodně lidí říká, že divadlo je najednou vidět. A to je, myslím, minimálně základ k tomu, aby lidé do divadla přišli.

V Národním divadle Brno, kde jste s kampaní inspiroval, jste se na efekt neptal?
Vy mi trošku podsouváte, že jsem se inspiroval v Brně. Viděl jsem brněnskou kampaň, ale ta funguje jinak, mají tváře z divadla propojené s konkrétními tituly. Je to velmi chytře vymyšlená kampaň, hodně se mi líbí, ale není to neobvyklé, něco podobného bylo před lety v Plzni. Myslím, že naše kampaň je opodstatněná o to víc, že Jihočeské divadlo hraje 
v takových domech, v jakých hraje. Návštěva Jihočeského divadla musí být návštěvou čistě za kulturním zážitkem, ten společenský je hodně limitován a nikdy nemůže být takový jako v Plzni nebo v Brně. Naše největší hodnota jsou lidé, kteří v divadle pracují. Já jsem chtěl dát kampaní najevo, že v divadle nepracují jen ti, které divák vidí na jevišti.

Vraťme se k otázce: inspiroval jste se v Brně?
Myslím, že naše kampaň je jiná.

Ano, nebo ne?
Ano, inspiroval jsem se 
v Brně, ale daleko víc jsem se inspiroval u České filharmonie, ti v kampani představovali jednotlivé hudebníky 
a mají to propojené s webem.

Jak se za rok, co jste ve funkci, vyvíjí návštěvnost JD?
Návštěvnost na otáčivém hledišti vzrostla asi o procento. Jinak je návštěvnost plus minus stejná, ročně přijde do Jihočeského divadla kolem 
130 tisíc lidí.

Dnes jste se vrátil z divadla 
v Mnichově. Loni jste zdůrazňoval, že je potřeba JD lépe propagovat v zahraničí. Mezitím jste byl v lineckém Hudebním divadle, jehož rozpočet je desetkrát větší než rozpočet JD. Jak sem chcete dostat zahraniční diváky, nepočítaje točnu?
Zatím nemám příliš srovnání s Pasovem, tam jedu příští týden. Můžeme být na mapě přilehlých rakouských 
a německých divadel výrazní tím, že naše inscenace prostě nejsou špatné. V Linci jsem viděl balet Lala auf der Couch a muzikál Zpívání v dešti, který máme také na repertoáru. Mám pocit, že naši představitelé tří hlavních rolí by ty jejich strčili do kapsy. Linecké divadlo je daleko silnější 
v tom, že na sborové scény má celou stepařskou company, kterou si najímá.

Ale proč by Rakušan měl jet na Zpívání v dešti do Českých Budějovic, když ho má doma 
a u nás mu nebude rozumět?
To byla jedna ze změn, představení už titulkujeme, aby jim Rakušan rozuměl. Velký rozdíl je v tom, že u nás uvidí jinak kvalitní představení. A Rakušan by měl přijet proto, že nejlepší lístek na Zpívání v dešti stojí devět eur, což stojí v Linci bidýlko.

Nutno dodat, že linecký Prsten Nibelungů je špičkové představení. A není takové jediné.
Samozřejmě, já tam teď chci jet na Traviatu, kterou dělal Robert Wilson, a to je o desetkrát větším rozpočtu. To je, jako byste srovnával Národní divadlo a Jihočeské divadlo.

Srovnával jste to vy v koncepci… K činohře: její šéfka Jana Kališová řekla, že soubor je tak malý, že si nemůže dovolit zahrát nic od Shakespeara. Přitom to není tak dávno, co se zde hrál Kupec benátský, Jak se vám líbí nebo Hamlet. Není načase soubor posílit?
Rozšíření souboru činohry je jedno z témat, o kterém se bavíme. Teď hledám způsoby, jak to udělat. Ano, soubor by si zasloužil být rozšířenější, což vyplývá i z toho, že máme novou scénu Na Půdě a je velmi složité sestavit repertoár tak, abychom mohli proti sobě hrát nahoře a dole. My bychom mohli hrát Shakespeara, ale za cenu, že si budeme brát hosty. Finančně je na to činohra připravená, ale nevím, jestli je to optimální situace, brát si větší počet hostů.

Na chvíli k točně. Kolem otáčka jste vedl mnohá jednání, tak se chci zeptat: už umíte chodit 
s pány po ledě?
Účastním se těch jednání 
a docela jasně si uvědomuji, že ředitel Jihočeského divadla je v případě otáčivého hlediště na konci potravinového řetězce. Můžu do diskusí přispívat vlastními názory… Učím se to, myslím, že na tuhle otázku se nedá odpovědět: ano, už to umím.

Jaký je váš odhad, jak to s točnou dopadne?
Myslím si, že otáčivé hlediště zůstane zachované v zámecké zahradě.

Připomeňme ještě jednou vaše loňské plány: jednal jste s Jihočeským krajem, zda vám dá víc peněz? Že by se JD stalo menším otesánkem, pokud jde 
o městské peníze na kulturu.
Několik jednání jsem vedl. 
Z pozice ředitele to ale změnit nemůžu. Jednání dopadla tak, že kraj se začne odvolávat na nesrovnalosti v tom, co všechno financuje město České Budějovice a co všechno on, že kraj platí knihovnu, Jihočeské muzeum a další organizace, které jsou v Budějovicích. Je hlavně potřeba, aby začalo město s krajem vést dialog.

Teď už mluvíte jako politik.
Ale já říkám to, co si myslím.

V čem vás ten rok nejvíc změnil?
Já doufám, že mě trošku otesal, co se mojí naivity týče. Zažil jsem za ten rok několik situací, kdy se mi ta naivita nevyplatila. Změnil mě v tom, že snad teď dokážu čerpat ze zkušeností, které jsem nabral. A jsou to zkušenosti, kterých si vážím, i když mě třeba dostaly do nelehkých situací. Jsem za ně rád.

A doléhají na vás Kristova léta? Je vám 33…
Víte, že si to asi neuvědomuju? Řekl bych, že ne. Sebereflexi provádím vždy, když něco skončí, a mně v Kristových letech začala nová éra, takže na sebereflexi je ještě brzo. Mám obrovské štěstí, že mám bezvadnou ženu, která mě strašně podporuje a je tolerantní. To je moje velká výhra. A to je možná odpověď na otázku, v čem jsem se změnil: daleko víc si vážím svého vztahu k rodině a ženě, že se mi v osobním životě takhle neuvěřitelně zadařilo. Profesní život je turbulentní, ale doma mám kotvu, která, byť se jí nevěnuju, pořád dobře kotví.