Tvořit v pravém slova smyslu začala až před pěti lety, kdy poprvé, díky příteli, který se věnuje řezbařině, vzala do ruky dláto, za tu dobu už ale stihla provozovat vlastní galerii a ateliér i uspořádat výtvarný kurz pro děti. V současnosti má rozpracováno několik dřevěných plastik na zakázku.

Na čem pracujete teď?
Zatím poslední zakázkou je socha Bohyně, která symbolizuje pětici živlů, tedy oheň, vodu, zemi, dřevo a kov. Ta bude stát v jednom vinném sklepě na jižní Moravě. Rozpracovanou mám také třeba sochu Strom života, která půjde do baru do Znojma.

Jak je vidět v domě, kde žijete, dřevořezba není váš jediný obor…
To není. Věnuji se i keramice, s tou jsem začala také až v roce 2011, za umění se dají jistě považovat i designové prvky, jimiž zdobím topné infrapanely, vyrábím i autorská svítidla. Měla jsem velké štěstí, že se mi podařilo právě přes design spojit koníček s profesí. Je to práce se sklem, se dřevem, s keramikou a s kovem.

S jakým tvoříte kovem?
Jednak se železem, používám třeba i odpadové železo ze šrotu, kovám ho, ohýbám pláty a podobně, a také pracuji s cínem. Cínování je jedna z technik, kterou zdobím nejen autorská světla a infrapanely, ale i třeba vlastní skleněné podnosy nebo sochy z hlíny. Používám k tomu běžnou elektrickou pájku, letovací cín a kyselinu.

Jak se amatér, odpusťte mi ten výraz, dostane k vlastním skleněným podnosům?
Je to tzv. lehané neboli fusingové sklo, které vyrábím u kamaráda ze střepů ve fusingové peci.

Pokud jde o řezbařinu, té se věnujete teprve několik let. Kromě rozpracovaných soch, které máte na zahradě, jsou někde 
k vidění vaše práce?
Mám za sebou několik řezbářských sympozií a sochy 
z nich jsou k vidění třeba 
v Písečném nedaleko Slavonic nebo ve Vratěníně na rozhraní Čech a Moravy. V Písečném stojí jedna velká socha, přes dva metry vysoká, a další socha nazvaná Kurtizána. Mají tam ode mě ještě obraz, v bývalé poštovní stanici z dob Rakouska-Uherska, ve které je teď obecní úřad, udělali Poštovní muzeum. Na dřevěné desce na pocínovaném plechu je právě tato budova. Ve Vratěníně zase mají moji lavičku „Ego", kterou jsem věnovala jedné dačické partě motorkářů, kteří si říkají Pérácká rota, za to, že mě mezi sebe na začátku nechtěli vzít. (Směje se.)

To byla vaše první díla, za které jste dostala zaplaceno?
Vlastně ano. Na zakázku jsem pak vyrobila i třeba čtrnáct paravánů do vstupní haly jedné odborné školy ve Znojmě. Jsou z různých technik, jako je keramika, cínování a také vitráž. Pro tuto školu jsem dělala nejen design celého vestibulu, ale vyráběla jsem i ceny do několika celorepublikových soutěží, např. kovanou železnou plastiku torza hrníčku a kávového setu. Ředitel tehdy vsadil na divokou kartu, když mi tuto příležitost dal.

A pak přišlo otevření vlastní galerie?
Ano, galerie byla původně zamýšlená jako vzorková prodejna designové řady svítidel a topných panelů. Pak se v ní ale začali scházet studenti gymnázia i další mladí lidé, kteří kreslí nebo třeba fotí. Nabídla jsem jim, že 
u mě můžou zadarmo vystavovat, ale že musí dát dohromady nějaké konstruktivní návrhy. Nakonec jich bylo asi patnáct kmenových a kolem nich spousta dalších. Začali si říkat Mladá krev umění. Během dvou měsíců měli každý týden vernisáž. Fotograf, malíř, básník, novinář, byli tam i filmaři, kteří natáčeli krátkometrážní filmy. Byli vyvalení z toho, že jim někdo jen tak poskytne k prezentaci tvorby galerii. Záhy zjistili, že to není jen 
o tom, něco si nakreslit, ale že si musí najít i formu, kulturní projev, jak to vystavit.

Ale zorganizovala jste i týdenní řezbářské sympozium…
Sympozium bylo vyvrcholením dění v mojí galerii, na tom se podíleli i všichni 
z Mladé krve umění. Spolupracoval na něm také řezbář Jiří Netík ze Slavonic, který tam učil budoucí truhláře řezbařině. Právě u něho jsem byla v roce 2010 na řezbářském kurzu, to jsem se řezbařinou teprve začínala.
Sympozium po celou dobu provázel i kulturní program. Domluvila jsem se právě 
s hnutím Mladá krev umění, které si na těch pět dnů kulturní program postavilo samo. Vystoupili tam mladí, kteří mají rockové kapely, kreslí, píšou, fotí, studují design, měli tam třeba i odlívání ze sádry. Každé úterý jsme se sešli a oni si sami dali dohromady program. Byli šťastní, že najednou měli šanci vystoupit na pódiu, někteří na něm stáli úplně poprvé. Přišly je podpořit i zavedené kapely, bylo úžasné to sledovat.

I přesto jste galerii po necelých dvou letech zavřela. Proč?
Galerie jeden rok hodně frčela. Ve městě jsou i jiné galerie, ale aby někdo otevřel dveře mladým lidem, to se nestávalo. Nicméně pak mě okolnosti donutily ji opustit. Jednak jsem tam platila drahý nájem, jednak jsem byla na veškerou organizaci sama. Bylo toho na mě jednoduše moc.

Ani řezbářské sympozium už pořádat nebudete?
Zatím nevím, co bude dál. Jednak jsem se přestěhovala sem, na jih Čech, jednak jsem celou pětidenní akci dávala dohromady sama, včetně shánění sponzorů. Setkala jsem se i s posměchem, že se do takové akce pouštím sama. Nakonec se to ukázalo jako velice dobrý nápad. Už když jsem otevřela soukromou galerii, chytali se všichni za hlavu, že do toho jdu. Jako by to snad brali jako nějakou provokaci, pořádat takovou akci na vlastní pěst.

A kromě řezbařiny, jaké máte máte plány do budoucna?
Jsem ráda, že se můžu 
v klidu věnovat sochám, tedy tomu, na co jsem zatím neměla čas. Jako galeristka jsem se musela zabývat nejen obchodem, ale hlavně organizací výstav, každý měsíc byla vernisáž nové výstavy. Neměla jsem čas ani na ateliér, který jsem tam měla. Ten teď mám přímo na zahradě. U keramičky v Suši u Světlíka jsem také vypalovala misky na bonsaje, jejichž pěstování se také věnuji.

A co nová galerie?
Právě chystáme galerii pod širým nebem, tady ve Větřní. Budou tam vystavené naše dřevěné sochy. Otevírat máme v plánu zhruba za měsíc. Navezeme kamínky, vyrobíme podstavce a sochy vystavíme. Konečně budu mít kam pověsit kovaný nápis původní Galerie Agnes.

Práci s dětmi se chcete také dál věnovat?
Práce s mladými lidmi je nesmírně zajímavá. Myslím si, a ověřila jsem si to na vlastní kůži, protože jsem pracovala jak se studenty umění, tak i s dětmi a mladými lidmi takříkajíc z ulice, že co se týká věkové kategorie do zhruba dvaceti, pětadvaceti let, je tam obrovský rozkol mezi nimi a dospělými. A mně se s nimi prostřednictvím umění podařilo komunikovat. Dospělé jinak mají těžce na háku, jak se říká, to je dáno věkem.
Ale dospělí si za to můžou sami, dopředu k nim zaujímají postoj „já jsem autorita, ty budeš poslouchat, co ti říkám". Já jsem jim dala možnost si dělat všechno po svém, jenom jsem je pozorovala, a nakonec to bylo obrovsky přínosné nejen pro ně, ale i pro mě.
Bavilo by mě se dětem a mladým lidem věnovat dál, ale uvidíme. Všechno je o penězích – a jak chcete najít prostor pro tvorbu kapitálu, když se věnujete mladým?

Kde se ve vás láska k umění a touha předávat ji mladším vzala? Vedli vás k tomu doma?
To vůbec ne, tatínek byl voják z povolání, maminka ekonomka a starala se o rodinu. Umění se v naší rodině neprovozovalo nikdy. O to víc mě baví pozorovat Emu, moji mladší, osmiletou dceru, jak tvoří.

Vedete ji k umění od malička?
Vyrůstá v úplně jiném prostředí než já, díky nám má úplně jiný start do života než já. Mně jako malé ve škole řekli, že neumím kreslit, a já celý život vyrůstala s tím, že to tak prostě je. Pozorovat dceru, jak už teď žije uměním, to mě poslední dobou baví asi ze všeho nejvíc.
Dodnes mě totiž mrzí, že jsem se k tvorbě a umění vůbec dostala tak pozdě. A právě to je důvod, proč jsem se začala věnovat dětem, aby se k tomu, když to v nich je, dostaly dřív než já.