Hudba je vždycky krásná. A to i tehdy, znázorňuje-li utrpení, smutek či žal. Těžko bychom hledali lepší doklad uvedeného tvrzení, než je smuteční mše za zemřelé pro sóla, sbor a orchestr vyhlášeného mistra kantilény Giuseppa Verdiho. Proti očekávání však skladba při úterním závěrečném koncertu Hudebních slavností Emy Destinnové v Kostele svatého Jana Nepomuckého nevyzněla ideálně a neokouzlovala tak, jak by mohla. Takový je alespoň dojem posluchače sedícího na jednom z mnoha provizorních míst v odlehlých koutech kostela, který nejenom že zpěváky s orchestrem neměl šanci zahlédnout, ale velkolepé Requiem se mu místy slévalo do nevyvážených hlukových skvrn.

Koncert začal s lehkým zpožděním po devatenácté hodině, kdy před početné publikum předstoupilo „tisícihlavé" hudební těleso. Jeho základ tvořila brněnská filharmonie s dirigentem Leošem Svárovským, prezidentem dnes již tradičního jihočeského festivalu. Filharmonii doplnil Český filharmonický sbor Brno a čtyři sóloví zpěváci: sopranistka Katia Pellegrino, mezzosopranistka Stella Grigorian, tenorista Héctor Sandoval a basista Mika Kares. Když se kostelem rozezněl tichý sborový úvod Requiem aeternam, bylo to krásné, vznešené, magické. Prudký nástup Sandovala v Kyrie eleison, jehož do kvartetu záhy doplnili další zpěváci, už působil poněkud nepřirozeně a násilně. Možná to bylo ale dáno také tím, že se chvílemi úplně vytrácel instrumentální doprovod. Následující dynamické a bouřlivé Dies irae již zcela překračovalo akustické možnosti kostela.

Skladba italského mistra, jehož výročí dvě stě let od narození letos na podzim slavíme, je dílem obsahově, formálně i zvukově monumentálním; dílem, které plně odráží megalomanskou estetiku hudby druhé poloviny devatenáctého století. V tomto smyslu klade nesmírné nároky na prostor. Ačkoliv se pro provedení mše chrámové prostředí přirozeně nabízí, kapacita svatého Jana přece jenom není taková, aby unesla romantické rekviem na výborné umělecké a hudební úrovni. Před oltářem se tísnil sbor, pod ním byli v celé šíři kostela rozeseti hráči filharmonie. Z chrámové periférie, tedy z provizorních míst, na nichž ale seděly desítky diváků, byly slyšet různé instrumentální sekce a vokální hlasy, nikdy ale celek. V dynamicky vypjatých pasážích někdy až s nepříjemnou intenzitou přeznívaly žestě. Smyčce si posluchač místy pouze domýšlel. Když se ke všemu naplno rozezněly bicí, byla to již spíše hudba pro fyzické prožívání a nikoliv přes všechno drama a smuteční atmosféru melodický a líbivý Verdi. Uvedené problémy se objevovaly zvláště v první polovině skladby, svoji roli v tomto směru možná sehrála i delší aklimatizace orchestru s postupným vyladěním souhry.

Jak již bylo naznačeno, relativně tišší a hlasově řidší části skladby vyzněly nejlépe. Příkladem byla půvabná třetí část Offertorium koncipovaná jako kvartet. Žádný z hlasů zde barvou ani výrazem nevynikal, dohromady ale seděly. V komorních partiích, ale i jinde byl dobrý sbor. Přestože z hlediska plasticity nelze mluvit o dokonalosti, povedené byly i závěrečné části Agnus Dei a Lux aeterna. Po finální části Libera me tleskající publikum povstalo, k čemuž ho v první řadě vedla zvědavost podívat se, kdo mu to celý večer hrál a zpíval.

Přes uvedené problémy platí, že slavnostní provedení Verdiho Requiem za účasti tolika muzikantů a zpěváků bylo na budějovické poměry opravdu výjimečnou událostí. S úctou k půvabům místních chrámů podobná díla budou uším více lahodit v sále Emy Destinnové plánovaného koncertního centra „Rejnok".

Jan Blüml, autor je muzikolog