Předchozí
1 z 7
Další

1. Alena Voglová při oslavě svých 36. narozenin.Zdroj: archiv Aleny Voglové

Doma vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého se zaměřením na Tvůrčí psaní a redakční práce. Pak si přidala pedagogické minimum, aby mohla učit. "To mě docela baví," říká Alena Voglová. "Hlavně tedy tvůrčí psaní."

Momentálně žiji na Novém Zélandě - vypráví - kde jsem se od začátku chtěla motat kolem jídla. Což se mi splnilo. Bohužel se vcelku často stěhujeme, a tak jsem teď s radostí přijala pracovní nabídku ve firmě, kde pracuje i můj manžel. Čistíme jezera a rybníky po celém Novém Zélandu speciálním plovoucím bagrem. Je to vcelku zajímavá práce.

2. Psaní v karanténě.Zdroj: archiv Aleny Voglové

Žít v cizině jsem si přála delší dobu. Myslím si, že je to pro rozvoj osobnosti velmi důležité. Už když jsem učila na střední, říkala jsem svým studentům, ať se po maturitě seberou a jedou na rok do ciziny.

Pro mě byly zlomové moje „Kristovky“, kdy jsem si řekla, že je třeba v mém životě něco změnit. Pokusila jsem se o víza - Working holiday na Nový Zéland. A tentýž rok jsem i odjela. Měla jsem v plánu něco vydělat, procestovat Zéland, posbírat nějaké recepty od místních a vrátit se domů. Jenže jsem potkala Jirku, teď už mého manžela, který dostal nabídku od svých zaměstnavatelů, Kiwáků, na pracovní víza. Oba nás tak podpořili a my s úžasem dostali víza na pět let.

3. Kroužek angličtiny.Zdroj: archiv Aleny Voglové

Koníčků mám docela hodně, vlastně ani nevím, co to je se nudit. K mojí asi největší zálibě patří psaní. Dřív jsem samozřejmě musela hodně psát v rámci školy. Pak jsem začala pracovat pro Budějckou drbnu, kde jsem pět let obíhala všechny možné kulturní akce, o kterých jsem psala a fotila je. To mě strašně bavilo. Když jsem ale začala pracovat na Lipně, už se to časově nedalo vůbec skloubit dohromady. V té době jsem ale sepisovala životní příběh Miroslava Duška, který v 68. roce emigroval a žil 45 let v Americe, kde se od škrábání brambor v kuchyni dostal až po vaření pro americké prezidenty. Jeho příběh mě velmi inspiroval, a tak jsem na dovolené na Bali přišla na nápad psát Cestovatelskou kuchařku. Na Bali jsem se pak s kamarádkou fotografkou vrátila ještě jednou. Sbíraly jsme recepty od místních, fotily, vařily a jedly. Během současné karantény mám konečně čas to dávat dohromady. Mám jen problém s tím, že nedokážu vydržet u jedné věci, a tak mi všechno dlouho trvá.

4. Alenina 'rodina' z komunitní zahrady v Balcluthe.Zdroj: archiv Aleny Voglové

Díky Mírovi i psaní Cestovatelské kuchařky mě vlastně začalo dost bavit vařit, a to ze surovin, které najdete všude okolo. Proto jsem se chtěla na Zélandě motat okolo jídla, abych se něco nového naučila a získala přehled, z jakých surovin místní vaří. Taky jsem si užívala vaření v autě, kdy jsem si třeba po procházce městem utrhla kousek levandule, kousek rozmarýnu a pak jsem z toho něco vařila. Když jsem cestovala, využila jsem rovněž možnosti Couch surfingu. Je to aplikace, kde můžete lidi pořádat o bydlení zadarmo. Funguje to kdekoliv po světě. Díky tomu jsem taky nasbírala spoustu receptů od lidí různých národností a na oplátku jsem jim vařila třeba českou kuchyni.

5. Na návštěvě v Austrálii.Zdroj: archiv Aleny Voglové

Z toho asi vyplývá, že miluju cestování. Tuhle vášeň ve mně pravděpodobně vypěstovala mamka, a to tím, že jsme spolu asi od mých pěti let pořád někde cestovaly. Byla jsem hodně nemocná a doktor jí tenkrát poradil, že potřebuju mořský vzduch. Tak ho vzala za slovo a projezdili jsme spolu celou Evropu. Naštěstí tuhle vášeň teď se mnou sdílí i můj manžel, takže když je možnost, tak někam vyrážíme. Cesty si zpříjemňujeme dobrým jídlem, o kterém potom píšu.

6. Alena při prodeji svých keramických výrobků na podporu keramického kroužku v Balcluthe.Zdroj: archiv Aleny Voglové

Když si chci odpočinout, ráda něco tvořím. Absolvovala jsem Základní uměleckou školu, kde jsem přičuchla ke všem možným výtvarným technikám, ale nejvíc jsem asi zůstala u keramiky. Učila jsem ji děti v DDM v Kaplici, kde mě moje nedostačující znalost v tomto oboru vybičovala začít navštěvovat keramické kurzy. Nakonec jsem si otevřela svoje vlastní kurzy pro dospělé, a to mě moc bavilo. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla být učitelka po mamince a nakonec jsem shledala, že je to jedna z věcí, která mě naplňuje.

7. Nejvíc super je elektrická kolobrnda.Zdroj: archiv Aleny Voglové

Na Zélandu jsem byla na začátku úplně přešťastná, protože jsem konečně neměla tisíc aktivit. Chodila jsem do práce, ve volnu jsem poznávala Auckland, učila se angličtinu nebo si chodila zacvičit do parku jógu. Teď už jsem tu víc jak dva a půl roku, a občas se přistihnu, že už jsem na tom úplně stejně jako doma. Našla jsem si tu keramický kroužek, kde jsem potkala spoustu úžasných lidí, kteří mě velmi vroucně přijali. Taky chodím pomáhat na komunitní zahradu, kde jsem potkala takovou svoji další rodinu. Začala jsem vyrábět keramické šperky inspirované novým Zélandem a ve volných chvílích si s manželem užíváme moře, jedeme někam do hor, do přírody nebo drandíme na elektrických koloběžkách. Upřímně řečeno to není pořád taková idylka, jak by se mohla zdát. Je to občas dost náročný, ale stojí to za to.