Předchozí
1 z 6
Další

Milan Prokeš: Lezectví je hlavně o kamarádství

Nezdráhá se vyzkoušet rozmanité činnosti, které jsou si někdy svým zaměřením i na hony vzdálené. Vystudoval Akademii výtvarného umění v Litvě, věnuje se bojovému umění, kde dosáhl 2. danu, leze po skalách, ale i maluje. Milan Prokeš z Velešína se mnoha činnostem věnuje i nadále, i když na své záliby nemá vždy tolik času, kolik by se mu zamlouvalo.

4.Zdroj: Deník Zuzana Kyselová

Rád maluji. Momentálně se vracím k tématu archetypů – symbolice ve snech nebo v nevědomí. Je to téma, kterému jsem se věnoval ve své bakalářské práci. Měl jsem teď pauzu, a s pomocí tohoto tématu jsem se vrátil zpět a začal znovu malovat. Vuužívám přitom hodně emailové barvy a roli papíru, ze kterého si utrhnu plochu, jakou potřebuji. Baví mě, že papír mi umožňuje svobodu v experimentování, díky tomu, že je levný. Navíc je trochu průsvitný a když ho zavěsím do prostoru, je často druhá strana mnohem zajímavější než ta přední.

4.Zdroj: Deník Zuzana Kyselová

Malování kompenzuji sportem. Od dětství díky rodičům trénuji taekwon-do. A i přes různé krize v pubertě jsem u taekwon-da zůstal dodnes, i když už se mu nevěnuji tak intenzivně, jako dřív. Když se ale objevím na trénincích, vybaví se mi hned všechny naučené pohyby a sestavy. Ovšem rozsah mého protažení už není tak velký, a bolí to. Když člověk vynechá tréninky, je to znát, ale vždy se dá začít znovu. Je skvělé si tímto způsobem a při pohybu na čerstvém vzduchu vyčistit hlavu.

4.Zdroj: Deník Zuzana Kyselová

K lezectví po skalách jsem se dostal na vysoké škole v Č. Budějovicích, kde byl jedním z volitelných předmětů volné lezectví na umělé stěně. To byl první impuls. Tam jsem pochytil základy, poznal nové lidi a začal jsem lézt i po skále. Lezu jenom pro radost, nejsem tedy žádná extratřída, nelezu skály těžké obtížnosti. Lezu ve speciálních botách zvaných lezačky, které existují v různých druzích. Jsou to boty na nohu dost malé, musí být těsné, aby člověk ustál malé stupy a výstupky. Dostávají zabrat, třeba žula je ostrá. Vydáváme se skamarády třeba od Alp. Už jsem si sáhl na dno – na pískovcových věžích Hrubých skal, kde jsem vnímal tu hloubku pod námi a museli jsme přeskočit z jedné věže na druhou. A mně výšky nedělají dobře.

4.Zdroj: Deník Zuzana Kyselová

Spolu s lezectvím jsem si oblíbil i slack line. Kamarád, když jsem zrovna nelezli, nebo nebylo počasí, vytáhl a natáhl mezi dva stromy popruh a chodil po něm. Je to dobrý trénink stability, balancu, koordinace a koncentrace. Při chůzi po popruhu napjatém ve výšce tak 1,5 metru nad zemí, jsou nejhorší ty poslední metry. Člověku se zdá, že už to přejde, ale přichází obava, že to zkazí. Je to trénink koncentrace na to být tady a teď a soustředit se jen na pohyb. A dá se to provozovat všude, v parku, doma před barákem…

4.Zdroj: Deník Zuzana Kyselová

Lezectví není jenom o tom šplhání po skalách, ale především o kamarádství. Člověk musí vědět, že může stoprocentně věřit kamarádovi, který ho jistí. Vždyť má v rukách můj život. Je to o důvěře s parťákem, protože kolikrát musíme čelit stresovým, extrémním situacím uprostřed stěny. Pak se odhalují charaktery a člověk poznává i sám sebe. Lezectví je o kamarádství i legraci.

4.Zdroj: Deník Zuzana Kyselová