V ČLÁNKU NAJDETE
V rozhovoru z roku 2022 pro zpravodaj Kukátko, který vycházel při rakovnické divadelní přehlídce Popelka, jste řekla, že dítě potřebuje určitou pohádku slyšet často kvůli nějaké své vnitřní bolístce nebo něčemu, co podvědomě řeší uvnitř sebe. Dá se tedy podle toho, kterou pohádku chce často poslouchat, poznat, co ho momentálně trápí?
To by bylo krásné. Myslím si ale, že takhle to nefunguje. I když zkušení psychologové s dobrou znalostí širších souvislostí by jistě mohli využít pohádku jako nějaké vodítko. Přiznejme si však, že i pro dospělého je často velmi těžké rozklíčovat svoje skutečné motivace nebo příčiny jednání. Často něco opakujeme, aniž bychom vlastně chtěli, a nemůžeme se vymotat ze svých bludných kruhů. Člověk prostě není jednoduchý a průhledný stroj. Když si však dáme práci, můžeme i skrz pohádky přijít na určité souvislosti.
Zuzana Sikačová velmi podrobně studuje pohádky, podílela se také na několika zahraničních projektech:
Které to jsou?
Když jsem například připravovala výzkum pro svou disertaci, vybrala jsem si nejprve tři pohádky – Krásku a zvíře, Popelku a Ptáka Ohniváka. Po čase jsem dvě z nich spontánně vyměnila za Otesánka a Šípkovou Růženku. Jako by si mě samy našly. Při ohledávání a rozkrývání souvislostí, mi postupně začalo být jasné, že velmi výstižně komentují moje tehdejší životní období a hledání.
Poslechněte si pohádku o Popelce:
Pohádky jako zrcadlo
Byly tedy něčím jako vaším zrcadlem?
Ano, staly se jakýmsi zrcadlem, které může ukázat cestu. Vlastně si to může vyzkoušet každý. Stačí si vzpomenout na pohádku, kterou člověk měl rád v dětství, popřemýšlet o tom, jaké pocity při ní zažíval, a s odstupem si zhodnotit, proč ho právě tento příběh oslovoval, co mu do života přinášel, čím ho mohl konejšit nebo ho někam směrovat.
Vstup do digitální éry přinesl dětem nepřeberné možnosti objevování, učení a zábavy.
Setkala jste se s fenoménem dětského hororu?
Ano, tomu se v současnosti nedá vyhnout. I mezi dospělou populací jsou momentálně na vrcholu popularity horory, true crime a tajemné příběhy. Je to asi přirozené a dělo se od pradávna, že si lidé s oblibou vyprávěli tento typ příběhů. Záleží však na tom, o jaký horor se jedná. Děti se rády straší a vzájemně si vyprávějí různé hrůzostrašné povídačky. Je ale důležité vystihnout hranici, kde je to pro dítě ještě zábava a co je na něj už moc.
close
info
Zdroj: Pexels.com
zoom_in
Děti se rády straší a vzájemně si vyprávějí různé hrůzostrašné povídačky.
Horory pro děti
Dá se taková hranice nějak přesně definovat?
Každý ji má jinde. Proto si myslím, že je výhodnější, když se strašidelné příběhy vyprávějí. Lze při tom reagovat na momentální náladu dítěte a včas napětí zmírnit, je-li potřeba. Já sama nejsem úplně nadšeným příznivcem hororů, nejen pro děti. A zdá se mi, že mnohé horory můžou napáchat i hodně škody.
Při plánování dovolené s malými dětmi musí rodiče zvážit řadu věcí:
Starší verze klasických pohádek bývají mnohdy velmi děsivé. Dá se dětský horor určitým způsobem vnímat i jako návrat ke staršímu pojetí pohádek?
Jsem přesvědčena, že jde o něco zcela jiného. Horor má za cíl posluchače, čtenáře či diváka postrašit, vyvolat v něm hrůzu. Krutost v pohádkách je naopak spíš symbolická. Jejím cílem je jednoduše ve zkratce a přitom zcela zřetelně popsat nějakou skutečnost. Třeba to, že někdo je opravdu zlý, někomu hrozí opravdu vážné nebezpečí, někdo byl zcela jednoznačně potrestán a tak podobně. Děsivé momenty v pohádkách nejsou samoúčelné, na rozdíl od některých hororů.
