Chápu, že ministři mají zamotané hlavy z oznámení řetězců, že v lednu potraviny nezlevní, ale naopak zdraží. Z realizace dohody premiéra a viceprezidenta ČLK o platech lékařů do všech nemocnic. Z miliard na potupně nízké mzdy nepedagogických pracovníků.
Přesto soudím, že společně s prezidentem by se měli soustředit i na ukrajinské dilema a z něj plynoucí důsledky pro vnitropolitické klima v Česku. Petr Pavel před pár měsíci vyjádřil názor, že Kyjev bude mít letos jedinou šanci na velkou protiofenzivu. Je prosinec a k průlomu nedošlo.
Zelenského země nečelí už 650 dnů jen ruské agresi, ale také nervozitě ve vedení státu a ochabujícímu zájmu klíčových mezinárodních aktérů. Kyjevský starosta Vitalij Kličko i nejvyšší vojenský velitel Valerij Zalužnyj přiznali, že na bojišti se ocitli v patové situaci.
Pozornost USA se stočila k blízkovýchodnímu dění a evropské odhodlání oslabilo vítězstvím Roberta Fica na Slovensku a Geerta Wilderse v Nizozemsku. Rusko přešlo na válečnou ekonomiku, v příštím roce zdvojnásobí armádní výdaje, lidské síly má dostatek a sankce ho hospodářsky nezlomily.
Analytik Německé společnosti pro zahraniční politiku Christian Mölling míní, že Rusku bude trvat šest až deset let, než obnoví svou armádu na takovou úroveň, aby mohlo zaútočit na NATO. Náčelník generálního štábu Karel Řehka opakuje, že se musíme připravit na válku velkého rozsahu.
Rýsují se tedy dvě cesty. Buď válečný konflikt dojde až na české území, nebo Ukrajina bude dotlačena k mírovému jednání s nejasným koncem. Na obě varianty by měla být politická reprezentace připravena. Dosud totiž připouštěla jen možnost podpory Ukrajiny až do definitivní porážky Kremlu, čímž všechny zastánce rozhovorů s Putinem házela do jednoho pytle chcimírů, dezolátů a proruských trollů. Ale co když začnou?
