Očekávali jsme všude stejný obrázek. Ticho a lidi sedící za stolem. Členové volebních komisí ale nejsou žádní suchaři. Většinou hýřili vtipem a pohostinností. Ovšem ne všude. Tam, kde náš příjezd vyvolal záporné reakce, to byla legrace nechtěná. Například v jedné obci po zjištění, že přijeli novináři, jedna členka komise zděšeně utekla neznámo kam. Kdy se vrátila, těžko říci, během naší přítomnosti se tak nestalo. Zbytek osazenstva se nás snažil vystrnadit, možná se báli, že jim chceme sníst všechny ty dobroty, co měli před sebou na stole a které se snažili před námi honem schovat, jako by se dopouštěli kdovíjakého prohřešku. „Nic vám říct nemůžeme,“ bránili se. Také v další obci nás už ve dveřích přivítala vůně jídla. Sotva nás komise viděla, už byly krabice s pizzou schované. Nakonec nám bylo ale nabídnuto, štědré to dámy. Největší zážitek jsme měli hned ve druhé obci na trase. Z volební místnosti právě vycházel starší pán, kolega pohotově připravil fotoaparát a… „Žádné focení!“ vykřikl důchodce. „Všechny fotografy bych nejraději postřílel!“ hudroval. Inu, lepší přivítání jsme si opravdu nemohli přát.