Sedím v redakci Českokrumlovského deníku, poslouchám Jeřabiny Karla Kryla, píši článek o srpnovém vstupu sovětských vojsk do města a zpod otevřeného okna zní – ruština.

Další z mnoha turistických skupin obdivuje zdejší památky. A snad tady také včas nechají i nějakou tu korunu.

V roce 1968 mi byly dva roky. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli u hlavní silnice poblíž Milovic, podstatná část tanků a techniky nám táhla takřka pod okny. Jednou jsem se prý matce ztratil. Po chvíli hledání mne našla v koloně, jak se motám mezi třicetitunovými bestiemi. Prý se snad i kolona kvůli mně zastavila. Že bych byl nejmladším diverzantem v republice? Těžko říct. Mladému Zdeňkovi Prokopcovi z Českého Krumlova byly také dva roky a když se s tátou šli podívat na Rusy v centru města, držel v ruce kámen. Prý na ty zlé tanky.

Čtyřicet let poté naše republika podepsala smlouvu o tom, že se k nám oficiálně nastěhují Američané. Zatím jen sice se svým radarem, ale… kdo ví? Třicet let před Rusy sem vrthli Němci, čtvrt století před nimi jsme táhli na Bělehrad. To jsem tedy zvědav, co bude za dalších čtyřicet let.