V noci poté jsme ještě na českobudějovické studentské koleji poslouchali (asi) Svobodnou Evropu, kde hlásili, že se na Národní něco semlelo. Nojo, zase, řekli jsme si s ostatními a šli spát.

Takových situací už bylo a nic to nezměnilo, rezignovali jsme. V sobotu ráno jsem se zavřel do fotokomory a dělal fotky až do nedělního večera. Nic víc. V pondělí ráno mi bylo sděleno spolužáky, že jsem se asi probudil do jiného režimu.

Posledních dvacet let mi splnilo vlastně všechno, co jsem kdy jako kluk chtěl. Hrál jsem s několika kapelami, točili jsme desky, nikdo nám do toho nemluvil, nikdo nás nezakazoval. Vysílal jsem dvanáct let v rádiu, píšu a fotím v novinách. Neměl bych si tedy na co stěžovat. Teoreticky.

Prakticky mi toho vadí hodně. Například to, že si mnoho lidí plete demokracii s anarchií, že jsme novodobými otroky peněz, že v této republice někdo někoho veřejně zmlátí, natočí to televize, ale policie útočníka nesbalí a tak dál.

A velice mne mrzelo i to, že většina lidí na anketní otázku: co vám listopad dal a co byste změnili? – spustila proud nespokojené výmluvnosti především na politiku a peníze (a mnohdy velice oprávněný), ale druhým hlasem zároveň dodali: „Ale mě do těch novin nepište a jméno vám také neřeknu.“

V tomto zůstal u některých lidí komunistický režim hluboce zakořeněný. Nadávat na systém? Ano, ale po straně a anonymně. Udělat něco pro změnu k lepšímu? Dejte pokoj,…

Tady bolševik ještě pořád vyhrává i po dvaceti letech.