Největší problém mají (a já také) s povinností na úřad vyrazit a cosi tam vyjednat. Myslím, že právě tato nechuť je skryta za většinou negativních reakcí. Osobně jsem si své zažil ve větší či menší míře na každém úřadě. Podle toho, kde jsem na co zapomněl.

I když pravdou je, že na jedné z mnoha institucí jsem svého času náhodou zaslechl rozhovor dvou po chodbě jdoucích pracovnic. Jedna říkala druhé: „Hele, my jim pomáháme (myslela lidem), takže oni jsou tu kvůli nám a ne my kvůli nim.“

Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jak o tomto stavu co nejobjektivněji napsat, napadlo mne, že prostě vyberu jeden příklad a k tomu pro ilustraci pár postřehů. A kdo si to jak vysvětlí? To už nechám na vás. Ono také záleží na tom, kdo to jak čte.

Viz citace ze zcela geniálního „úřednického“ seriálu Jistě, pane ministře (popř. Jistě, pane premiére): Premiér Jim Hacker: Mně o tisku nic nevykládejte. Já vím přesně, kdo které noviny čte. Daily Mirror čtou lidi, kteří myslí, že zemi vládnou. Guardian čtou lidi, kteří myslí, že by měli zemi vládnout. Timesy čtou lidi, kteří tu v zemi skutečně vládnou. Daily Mail čtou manželky lidí, kteří téhle zemi vládnou. Financial Times čtou lidi, kteří tuhle zemi de facto vlastní. Morning Star čtou lidi, kteří myslí, že by u nás měla vládnout jiná země. Daily Telegraph lidi, kteří myslí, že už to tak je.