Strašně mě rozčiluje, když někdo vede řeči o tom, že za ruskou agresi si vlastně tak trochu můžou Ukrajinci sami. Že Putin šel zachránit krajany na Donbasu, kteří žili pod útlakem. Aby nebylo sporu, mám na mysli vyjádření toho typu, jakého se dopustil šéf SPD Tomio Okamura v podcastu PoliTalk: „Zeptal se někdo těch několika milionů Rusů žijících na Ukrajině, na tom Donbasu, Luhansku, jestli chtějí být vůbec součástí Ukrajiny? A já vám odpovím předem. Nechtějí… Ukrajina skutečně nesplňuje demokratické parametry. Ukrajinci, to jsou takoví ‚náckové‘.“

Kladu si otázku, co s tím? Spousta lidí s Okamurovým pohledem souzní. Jak jim sdělit, že nic neospravedlňuje agresi jedné země vůči jiné, ale zároveň je neocejchovat jako proruské trolly, dezoláty, hlupáky, kremelské slouhy?

Před několika měsíci jsem se trápila historkou, v níž moje známá popisovala, že v gymnaziální třídě jejího syna by nevydrželo dítě, které by přiznalo, že volí Andreje Babiše. A účast na besedě s Markétou Pekarovou Adamovou tam byla vnímána jako povinná. Kdo se nepřihlásil, byl vyloučen z kolektivu „slušných“ dětí. Možná to je přitažené za vlasy, ale jak s tím naložit, když to takhle posuzuje vysokoškolsky vzdělaná a materiálně dobře zajištěná žena?

Piedestal majitelů pravdy

Poslední dny nabídly mnoho možností k uchopení tohoto tématu. Mám na mysli prezidentské volby na Slovensku. Liberální čeští politikové nechápou, jak mohl prohrát Ivan Korčok, zkušený diplomat se skvělým vystupováním a názory jako z učebnice o rozvoji demokratického právního státu. Sám Korčok po sečtení hlasů shrnul svoji emoci do jediné věty: „Udělali ze mě kandidáta války, a to jim nikdy nezapomenu.“

To by však bylo příliš zjednodušující hodnocení. Peter Pellegrini dobře přečetl naladění slovenské společnosti, která je v tomto směru jiná než česká. Výzvy k míru tam zabírají mnohem víc než u nás. Když Andrej Babiš označil Petra Pavla za někoho, kdo by zatáhl Česko do války, volby prohrál. U našich sousedů to bylo opačně.

Přesto soudím, že ještě větší roli v rozhodování Slováků hrálo to, co umí bravurně využívat Robert Fico. Tábor liberálních hodnot, ať už šlo o politiky, nebo mainstreamová média, fandil Korčokovi. A činil tak z piedestalu „majitelů pravdy“. Potíž je, že když pravdou někoho mlátíte po hlavě, neznamená to, že se mu v ní rozsvítí a přijme ji.

Je zajisté správné nazývat věci pravými jmény, ale když to dělá politik autoritativně a s čelovkou, na níž svítí písmena: „Jen tupec to nechápe“, těžko uspěje. Občané to zkrátka nemají rádi, neboť od toho už je pouhý kousek k heslu Kdo není s námi, je proti nám. Fico s Pellegrinim lidem řekli, že tak to prostě není. A jejich ostatní nemalé hříchy byly rázem zapomenuty.

Vyloučit, odsoudit, označkovat

Demokracie je diskuse, říkal Masaryk. A ta nesnáší nálepkování. V něm totiž častokrát nejde o úhel pohledu, ale o skandalizaci názorového odpůrce. Cyril Svoboda byl kdysi předsedou lidovců, jako ministr zahraničí byl ve vzorném zákrytu s hlavním proudem, například při útoku spojenců na Irák.

Uběhlo mnoho vody a Svoboda už vidí svět jinak, a častokrát nikoli v narýsované vládní linii. Místopředsedu KDU-ČSL Petra Hladíka tak napadlo, že by bylo fajn Svobodu ze strany vyloučit. Nezapadá a ještě poskytl rozhovor platformě Voice of Europe, kterou nyní dala česká vláda na sankční seznam jako nástroj ruské propagandy.

Zároveň nikdo, ani zpravodajská služba, nepotvrdil, že by Svoboda bral od putinovců peníze nebo záměrně v jejich zájmu agitoval. Moudrý spolustraník by ho vyzval k výměně argumentů nebo přinesl jasné důkazy o překročení pravidel. Tím však odlišné vidění složitých problémů současnosti není.

Jenže „majitelé pravdy“ neposlouchají, co říkají Havlíček, Babiš nebo Fico, ale vedou své svaté války se všemi populisty a extremisty světa. V tom boji zapomínají, že lidé už si nechtějí myslet to, co jim kážou shora. A hlavně nežijí ve vzduchoprázdnu. Vznešené fráze a floskule jim životní úroveň nezvednou.

Musím přiznat, že v současné vládnoucí elitě mám favorita. Je jím poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar. Stojí za většinou úspěšných tahů české zahraniční politiky, ale nemá ve zvyku moralizovat, škatulkovat, povyšovat se. Je realistickým a praktickým diplomatem, za nímž je kus práce. A je také člověkem, který se postavil proti jakémusi dohlížejícímu orgánu, který by měl vyvracet a pranýřovat dezinformace. Ne že by se to nemělo dít, ale vládní instituce a moc úřední k tomu nejsou ideálními nástroji.

Ohýbání pravdy je nepěkná věc a zaslouží si trpělivou snahu o narovnávání. Pokud je ale příliš vehementní, křečovitá až hysterická, mohou hlasatelé správných názorů napáchat stejné škody jako dezinformátoři.

Necháme-li stranou základní hodnoty, pak nejúčinnější zbraní liberálního demokrata jsou pochyby.