Začátek mého lyžařského snažení totiž plynule přešel ve svůj konec. Ač moje sportovní bilance není v tomto směru až tak špatná – lyže jsem si přibalil na cesty do Tater, Krkonoš a dokonce i za hranice, svůj moderní oděv z vodě, sněhu a snad i pádům odolných materiálů jsem prozatím pověsil na hřebík.

Důvodů bylo hned několik. Na dětské sjezdovce to ještě šlo, byť jsem tenkrát mezi ostatními „spolulyžaři“ ve svých dvaceti letech suverénně vyčníval. Pak jsem ale omylem zabloudil na černou sjezdovku. Bohužel s lyžemi na nohou.

Stejný handicap mi byl překážkou i ve chvíli, kdy jsem měl vystoupit ze sedačkové lanovky. A tak jsem nevystoupil, ale vypadl.

Na hory se chystám i letos. Jen už nezkoumám kvalitu sněhu, ale otevírací doby krytých bazénů či nabídku pohostinství. Třeba mě odvaha navštíví příští rok.