Tehdy jsme totiž zažívali horké chvíle. Gymnázium bralo v prvním kole 28 žáků, přičemž se jich hlásilo zhruba 90. OK, byla přece ještě druhá přihláška, druhé kolo. Jenomže škola, kam jsem se hlásil, měla pouhá dvě místa, o které mělo zájem 40 dětí. A co potom? Raději nemyslet.

Něco podobného pak člověk mohl zažít i na vysokých školách, kam se dostali jen ti nejlepší, opravdoví machři, dříči, kteří to chtěli v životě někam dotáhnout. Dneska se na univerzitu dostane v pohodě i člověk, který byl na střední rád, když neměl na vysvědčení čtyřku. Ostatně, známá se na vysokou dostala i s pěti čtyřkami. A pokud si dobře pamatuji, nemusela dělat ani přijímací zkoušky.

Na druhou stranu, proč by ne, využila nabídnutou šanci. Samozřejmě za pár měsíců vypadla, protože zjistila, že vysoká škola není jen o nekonečných pařbách a zábavě, ale dokáže být i pěkně tvrdá.

Je trošku smutné, že se dnes nemusejí deváťáci tolik snažit. Na školu se nakonec stejně dostanou. Jenomže něco jiného je se na ní dostat, a následně se na ní udržet, že?