A tak píšu něco o dotacích. Prošel jsem si závěrečný výpis aktuálního rozdělování dotačních peněz z Evropské unie pro region jihozápad, tedy pro Plzeňský a Jihočeský kraj za poslední rok a půl.

Slovo rekonstrukce je ve výpisu adresátů dotací k nalezení 118krát, most 20krát, obrat stavební úpravy 20krát, cyklistická stezka čtyřikrát, revitalizaci najdeme ve spojení s projektem, který dostane evropské peníze, dvaatřicetkrát. Modernizace 63krát, výstavba 33krát, propagace (něčeho) sedmkrát, centrum 36krát a tak dál.

Některé projekty jsou důležité, nad jinými jsem vážně kroutil hlavou. Alokovaná, tedy vyhrazená částka pro zatím poslední pátou výzvu, byla 3,8 miliardy korun. Pokud mne paměť neklame, pak ještě dva roky a máme útrum. Nedostaneme z tohoto balíku už nic. A tak se musí chvátat. Získat, co se dá.

Však si to nejeden politik vzal za svůj hlavní volební bod. Musí se udělat to a to, hlásají. Nebo ještě lépe tamto a toto a ještě k tomu ono… A mnoho lidí je za to zvolilo.

Faktem také je, že se mezi úředníky říkává „utrpěli jsme dotaci“. Vypsat žádosti, připravit projekty, splnit všechny možné a nemožné podmínky, zajistit si peníze na spolufinancování a dnes vlastně nejdříve na celé zafinancování projektu, pak to „za své“ postavit, vyúčtovat na mnohadesítekstránkových formulářích a odevzdat. A čekat, jestli unie vůbec dotaci proplatí.

Stačí totiž poměrně malá chybička, a je konec. Nejen, že unie (Pozor, rozdělují a administrují to čeští úředníci a politici!) nemusí dotaci proplatit, ale ještě může žadatel zaplatit jednou tolik jako pokutu. A pak město či obec splácí úvěr ještě hodně hodně dlouho. A když se něco nepovede, kdo to odnese a zaplatí? Politik? Ne. My, z našich daní.