Už v osmifinálovém zápase s podceňovaným Lotyšskem nebylo k senzaci na úkor našich chlapců daleko, když v úvodu prodloužení nečekaný odraz puku od zadního mantinelu málem překvapil fakíra v naší brance, od jehož betonů se neposedný kousek pryže zatoulal jen vlásek mimo tyče.

Ve čtvrtfinále s protivníkem ze země tisíce jezer to bylo podobné. V dlouho bezbrankové doslova šachové partii bylo s přibývajícím časem stále více jasné, že rozhodne jeden jediný gól, a ten bohužel padl do naší sítě. Nešťastné vyhození puku za mantinel, tečovaná střela od modré v následné přesilovce soupeře – a do našich duší se vkrádá smutek.

Přitom o několik okamžiků dříve ujížděli naši hokejisté ve třech do přečíslení a po ukázkové kombinaci chyběly kapitánovi v zakončení doslova milimetry. Tak tenká je ona hranice mezi slzami smutku nebo radosti.

Podobné pocity v těchto dnech patrně prožívají i mladí hokejisté českokrumlovského Slavoje z kategorie juniorů. Ti prakticky celou sezonu figurovali na stříbrné příčce krajské ligy, ale nepovedeným závěrem soutěže se o medailovou radost připravili, když jim k pomyslným stupňům vítězů chyběl jediný bodík. Scházel tedy jeden gól, jediná povedená střela, která místo do tyče zamířila do sítě a třeba jeden nerozhodný výsledek by se tím změnil ve výhru.

Všichni příznivci českokrumlovského a potažmo celého českého hokeje budeme nyní smutní, ale opravdu jenom chviličku. Vždyť je to pořád jenom a jenom sport a v životě přece přicházejí daleko větší tragédie…