Na počátku devadesátých let jsem strávil s kytarou nebo kontrabasem po různých místech Českého Krumlova nejeden den, odpoledne, večer i noc. A byla to krása. No, uznejte, hrajete si písničky, které máte rádi, kolem vás procházejí vodačky v malilinkatých plavkách (jednou dokonce prošla i tak nádherná holka, že celá kapela přestala úžasem hrát) a ještě vám za to lidi i něco zaplatí.

Idylka jednoho dne skončila. Kde se vzal, tu se vzal, stál před námi černý šerif, jak se tehdy říkalo prvním městským strážníkům. Chtěl nám zabavit peníze, které jsme měli v otevřeném futrále od kytary na zemi. „Tak si je klidně vemte,“ řekl mu kolega kytarista a nohou futrál zavřel. Strážník si je nevzal, ale s hraním byl konec.

Pravdou je, že když dnes sedím v redakci Českokrumlovského deníku na zámku u Červené brány a venku hlučí ulice, turisté, auta a do toho tam ještě někdo začne muzicírovat, mám za chvíli nejasný pocit, že mě něco strašně ruší. Ale míst, kde pouliční muzikanti určitě nikomu vadit nebudou, kde by mohlo hrát i divadlo jednoho dvou herců, kde by mohl stát klaun, oživlá socha a podobně, je ve městě několik.

Podle některých politiků jsme přece turistickou metropolí jižních Čech. Tak jaképak: „Ne, tohle my tady nechceme.“ Copak hudební festivaly podporované radnicí nikoho neruší?