Ve čtvrtek jsme psali o tom, jak byl Český Krumlov na dvě hodiny totálně zacpaný, koneckonců i náš redakční kolega si poseděl hodinku a půl v koloně táhnoucí se centrem, která se ne a ne hnout, přičemž nebylo možné ani nikam auto odstavit a dojít pár set metrů pěšky.

„Tohle nepamatuju,“ ozývají se hlasy. Ale ano, já ano. Pamatuji si uhelky – uhelné prázdniny někdy v letech 1978 nebo 79… Začalo mrznout, vlaky se zastavily, auta i autobusy také. A tak se vyhlásily prázdniny a jelo se na hory. Pětiletka počká. A počkala.

Dnes, v době budování rozvinutého kapitalismu s lidskou tváří mám někdy pocit, že nepočká nic. Plní se plány ještě tvrdší, než bývávaly. Tedy, ony by počkaly, ale jsou lidé, kteří si myslí, že ne. Na jedno se opravdu zapomnělo, jak tenkrát, tak teď. Větru dešti neporučíme.