A teď nemyslím přímo kvalitu předváděné hry, ale vpravdě arktické podmínky servírované paní Zimou, která se stále nechce vzdát svého vládnutí, i když první jarní den a start odvetné části soutěží se v kalendáři nezadržitelně blíží.

Studený vítr, teplota pod bodem mrazu, hráči se ztrácejí ve sněhové vánici, tak si vskutku nepředstavuji pohodu při sledování počínání vyznavačů míče kopaného. A při tom mám to zimní sportování z duše rád.

Vždyť pozorovat se zatajeným dechem například mužský sjezd v Kitzbühelu u televizního přijímače, to přináší spoustu nezapomenutelných zážitků. I sledování romantické atmosféry padajících sněhových vloček z oken restauračního zařízení spojené s častým přikládáním polínek do kamen má něco do sebe, ale… Všeho také moc škodí.

Fotbaloví trenéři v přetrvávajícím zimním čase žehrají na omezené možnosti přípravy venku, kde se už téměř půl roku drží „bílé nadělení“ a mrazivé povětří. Ono sice pro již zmíněné fotbalisty může mít jednu výhodu, a to v případě, že hráči zadních řad při defenzivním odvrácení míče hlavou spadne kulich přes oči a jindy pravověrný „zaslepený“ obránce se neohroženě vrhne do ofenzivní činnosti, což jsem také viděl.

Já ale říkám, paní Zimo, už je toho opravdu trochu moc! Teploučko je teploučko! Nehledě na to, že jsem na tom „krásném“ zimním fotbale o víkendu nastydl a teď mě bolí celé tělo…