„To se musíte zeptat mistra, jestli nepojedeme radši domů," smál se včera Pavel Bíza, když jsem se ho těsně před tím, než začal stoupat na lešení, zeptal, zda poleze nahoru i dnes. „Při školení nám nic neříkali," dodal s úsměvem jeho kolega Jiří Gajdoš. Zedníci, zdá se, pověry neřeší.

V psychiatrickém slovníku ale přesto existuje slovo Paraskavedekatriafobie, což není nic jiného, než chorobný strach z dnešního data.
Staří křesťané považovali pátek třináctého za den, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus. O Velkém pátku každopádně sedělo při poslední večeři třináct osob.

Další ránu pověrčivým zasadil francouzský král Filip IV. Sličný, který v pátek třináctého, roku 1307 spustil pogrom na Templáře. Jejich následovníci pak považovali pátek třináctého za ďábelský.

Pověra se vžila natolik, že i například některé světové hotely vyřadili ze seznamu pokojů číslo třináct. V českokrumlovské Růži to mají vyřešeno šalamounsky.
„Číslujeme od stovky, ale máme pokoje 113, 213 i 313," směje se recepční Dagmar Dauteová s tím, že ještě nezažila hosta, který by s těmito čísly měl nějaký problém. Spisovatelka Helena Braunová z Českého Krumlova, přesto, že se proslavila příběhy o tajemnu, se také této pověry nebojí. „Pamatuji si, jak jsem jednou – v 70. letech – v pátek třináctého přišla do samoobsluhy u Luny. Paní se ke mně naklonila a zašeptala mi, že mají šlehačku. To bylo tehdy úzkoprofilové zboží. Od té doby si říkám, že mám v pátek třináctého spíš štěstí," vypráví.

Když jsem včera dopsal tento článek, omylem jsem ho smazal a musel jeho slůvka poskládat znovu, pěkně od začátku. A to bylo dvanáctého – a o pátku třináctého jsem jen psal…