Abych řekl pravdu, docela jsem se těšil, až si ráno o hodinu déle pospím. Jestli jdu spát v jedenáct, ve dvanáct či v jednu, je mi celkem jedno. Hlavně, když ráno budu o něco déle v posteli. A ta hodina je safra znát.

Jenomže ono to tentokrát nějak nechce fungovat. V pondělí ráno jsem se probouzel rozlámaný a zničený, jako kdybych vstával naopak o hodinu dříve. To samé následovalo v úterý a ve středu. Únava se pak se mnou nesla po celé dny, přičemž největší krize přicházela pozdě odpoledne.

Ve čtvrtek ráno jsem se probudil celkem dobře. Vyskočil jsem čile z postele a hurá do práce. Jakmile ale odpoledne kolega prohlásil, že se mu chce spát, byl jsem v tom zase. Jak jsem tak vypozoroval, nejsem jediný, kdo by se tento týden nejraději po celou dobu rochnil v posteli.

Inu, tato změna času se nějak nepovedla. Nebo za to může jen pochmurné počasí? Jak já občas té své modré britské kočce závidím, když přijdu domů a najdu ji smotanou pod dekou, jak si spokojeně chrupe…