Když už mi začaly zamrzat i nudle v nose, jak vždycky říká jedna moje kamarádka, přidalo se k funění také tiché sakrování. Jsem prostě teplomil, pro kterého je mráz největším nepřítelem.

Zhruba v poslední třetině kopce jsem si ale uvědomil, jak přehnaný cíťa jsem. Nabalený, doslova zakuklený, a přesto jsem remcal. Co ale měli říkat stejným podmínkám vězni v koncentračních táborech? Taková otázka mi proletěla hlavou jak kulový blesk. A neznámý našeptávač měl pravdu.

Co bylo moje mrznutí proti utrpení lidí, kteří stáli na ještě horším mrazu takřka nazí celé hodiny. Aby toho nebylo málo, dočkali se občas i pokropení vodou. Není tedy divu, že na takový šok či jeho následky spousta lidí zemřela.

Nebo vězni, kteří od roku 1941 usilovně pracovali v tuhých polských mrazech na stavbě Auschwitz II, neboli Birkenau. Na sobě jen tenoučký hadřík, a stejně někteří dokázali kruté přírodě vzdorovat. Ne, v tu chvíli mi zima nebyla. Ono to totiž může být ještě nepředstavitelně horší…