Těžko přehlédnutelný veliký kámen obklopený svíčkami se tyčí mezi stromy v sousedství křižovatky u Střemil za Chvalšinami směrem na Prachatice. Stojí tam teprve krátkou dobu. Před pěti měsíci v tom místě vydechl naposledy Marian Fic z Chvalšin, který by přesně za dvacet dní oslavil své třicátiny.

V seriálu Pomníčky podél cest chceme především upozornit na nebezpečné úseky silnic v kraji, kde zbytečně vyhasly životy lidí, a možná tak zabránit dalším lidským tragédiím.

Byl pátek 30. října roku 2009 kolem 13. hodiny. Marian se ve služební Škodě Fabii se zapřaženým přívěsným vozíkem vracel domů směrem od Prachatic. Do Chvalšin už to měl kousek.

U Střemil se ale ze zatáčky v protisměru vyřítila nákladní Tatra 815. Těžký obr nabral fabii čelně, právě v místě, kde za volantem seděl Marian. Z auta, které zůstalo zaklíněné pod přední nápravou tatry v silničním příkopu, mladý muž nevyvázl živý.

Jeho rodina se zatím, jako každý rok, chystala na Dušičky na Moravu. Čekali na Mariana, ale ten stále nepřicházel. Když se chystali vypravit za ním na jeho rozestavěný baráček, začali se lidé v jejich okolí chovat podivně.

„U dveří se objevil můj šéf, který se divil, že chci za Marianem jet,“ vzpomínala maminka Marie Ficová. „Pak nám volal kamarád a mluvil nějak divně, tak jako by popleteně, chudák, jako kdyby brečel.

Ptali jsme se ho, co se děje, ale nechtěl nic říci. Obrátili jsme se proto na souseda policistu, jenomže byl na školení, takže také nic nevěděl a odkázal nás na policii. Až od ní jsme se tu strašnou zprávu dozvěděli.“

Zdrceni se se smutnou zvěstí vydali na baráček za Marianovou manželkou, kterou byla teprve od 26. září. Otec odjel na místo nehody, ale tam už našel jenom smrtící tatru a šoféra, který obhlížel škody.

Rodinu ztráta syna a sourozence hluboce zasáhla. Velikou oporou jí byla vydatná a obětavá pomoc Marianova zaměstnavatele. Firma zajistila právníka a postarala se o vše, od nabouraného auta přes trestní řízení až po vztyčení pomníčku na místě tragédie i pozdější instalaci dopravního značení v nebezpečném úseku. S rodinou je v kontaktu i nadále.

„Moc jim děkujeme. Jeden z vedoucích pracovníků Jiří Kapoun nám pořád volá, zajímá se o nás a stará se. Z firmy dokonce slíbili, že dodělají cestu k baráčku, který si Marian sám vyprojektoval a budoval,“ váží si pomoci Marie Ficová.

Na někoho jako by se hrozné rány osudu sypaly. Zdá se až k nevíře, co už Marie Ficová musela vydržet. Zemřeli jí rodiče, také bratr. Jako by toho bylo málo, v roce 2006 tragicky zahynul nejstarší z jejích tří synů. Při práci v lese na něho spadl strom. Za tři roky poté přišla i o prostředního Mariana.

„Je to zvláštní. Máme osudné pátky kolem 13. hodiny. Nejprve Jiří, pak i Marian. Jirka pořád dřel, chtěl si koupit terénní auto. Už si ho byl vybrat, že si ho koupí … Marian si zase chtěl postavit baráček, všechno měl naplánované,“ vyprávěla Marie roztřeseným hlasem.

Všechny členy rodiny ztráta dvou synů hluboce poznamenala. Otci stres podlomil zdraví. Přesto se všichni snaží jít životem dál.

„Doma by člověk nemohl být, tak chodím do práce. Nedá se dělat nic jiného, než jít dál. Ještě máme devětadvacetiletého Lukáše a sedmnáctiletou Terezku. Přes den to ještě jde, ale večer je to těžké…“ končila paní Marie.

Mariana na jeho poslední cestě z jeho domku na chvalšinský hřbitov vyprovodilo ohromné množství přátel.

Soud se doposud nekonal, a tak o vině ještě nerozhodl.

Od sestry Terezky: Pro ně – a za ně

Lidé se rodí a umírají… naprosto srozumitelný cyklus. Proč ale nemá tento cyklus pravidla, proč se nemůžeme narodit, kdy bychom chtěli, a zemřít, až dovršíme vysokého věku? Proč… otázek proč mám plnou hlavu.

Narodila jsem se do rodiny, kde mě čekali tři bráchové. Jeden úžasnější než druhý. Na každém rohu jsem pobírala závist od kamarádů, že mám úžasně velkou rodinu. Vše ale netrvá věčně. Můj nejstarší bratr Jiří mi zemřel v roce 2006. Byl ve své práci a v pátek 10. března se nám z práce už domů nevrátil. V lese na něj spadl veliký strom. Následky zranění byly neslučitelné se životem.

Se životem? Je to vůbec život, když ho ztratil ve svých 27 letech? Od té doby jsem byla velice upnutá na zbylé dva bratry, které mi Jirku připomínali. Viděla jsem díky nim kolem sebe ještě hodně lásky, a tak jsem se postavila na nohy a šla dál. Nejhorší ale na tom je, že po třech letech lásky ubylo.

Můj prostřední bratr Marian se opět v pátek 30. října 2009 nevrátil domů. Domů do nově postaveného rodinného domku, kde čekala novomanželka. Mari se stále neukazoval, měl nedostupný mobil, ale i tak by mne nikdy nenapadlo, že už není tady se mnou. Nebyl tu se mnou proto, že Tatra 815 si jen tak jede… jede bezhlavě na křižovatce a rozhlédnutí nebere za důležité.

Prý se v dnešní době není nutné rozhlížet a přece není takový smolař, aby zrovna někdo jel. Ale on jel!!! Jel můj bráška, který určitě cestou domů přemýšlel, jak překvapí manželku, jak pojedeme celá rodina na Dušičky k příbuzným, jak si ještě před odjezdem stihne zajezdit se svými kamarády na motorkách, jak.. jak prostě bude ŽÍT.

Jeho život cizí vinou najednou vyhasl. Vyhasl život, který byl pohádkový, plný nadšení, elánu, úsměvů, pomoci a hlavně lásky. Tolik věcí pro nás dělal a my mu to nestihli ani všechno oplatit. S postupem času se dívám do rámečku, kde mám fotku svých dvou bratrů, a vždy s nimi promlouvám. V hlavě mám nejasno.

Jsem ale ráda, že z hlavy člověk nevymaže nic –radost, obrovský žal, běžné starosti, vzpomínky. Jediné, co nás v takových situacích může podržet, je vůle žít za NĚ. A tak já budu žít pro NĚ - za Ně a postarám se, aby život mého posledního bráchy se stal skálopevným.

Tereza Ficová, 17 let, milující sestra

Marian Fic

Marian Fic měl hromadu přátel. Byl velmi oblíbený, aktivní, nikomu neodmítl pomoc. Miloval motorky, takže žádný div, že ve Chvalšinách založil motoklub, jehož byl hlavní duší a organizátorem všech jeho akcí. Kamarádi dál pořádají akce na jeho počest, například po Vánocích uspořádali výstup na Kleť za Mariana Fice.