Neutuchající bolest v srdci se mísí s pocitem nespravedlnosti. Takové emoce neopouštějí Marii Kolářovou z Kladenského Rovného ani po letech.

Od smrti jejího syna Zbyňka loni na podzim uplynulo již celých deset let, ale vtíravá slůvka kdyby … kdyby … se stále vracejí a neodbytně se zavrtávají do mozku.

Kdyby se tenkrát toho osudného dne Zbyněk někde zpozdil nebo kdyby naopak vyjel dřív, možná by se nic nestalo – tak nějak podobně na sto způsobů se dá pohrávat se slůvkem kdyby.

Tehdy dvacetiletý Zbyněk Kolář, sympatický usměvavý a právě čerstvě zamilovaný mladík, usedl jako obvykle do nové Škody Felicia a vydal se na pracovní směnu. Ale v českokrumlovské pizzerii se ho nedočkali.

Za Kájovem Zbyněk předjel auto jedoucí před ním; do Krumlova už to měl kousek. Přesto nedojel. Chvilku nato, v 10.20 hodin, kousek za mostem před ním náhle vyrostla Avie Furgon v místech, kde neměla co dělat.

Avie ve Zbyňkově jízdním pruhu neodvratně jela proti němu a vedle ní, jako by ruku v ruce, traktor s přívěsem plným slámy. Avie se sice k traktoru tiskla, co to šlo, ale pro Zbyňkovo auto už na silnici příliš místa nezbylo. Ačkoliv brzdil ze všech sil, čelnímu nárazu do avie nezabránil.

Náraz felicii odhodil na stranu a přetočil do protisměru. Zatímco čtyřiačtyřicetiletému řidiči avie se nic nestalo, Zbyněk Kolář na následky zranění – zhmoždění srdce a plic, při převozu do nemocnice zemřel. Když ho z pizzerie sháněli, proč nepřišel do práce, ozvala se z telefonu místo Zbyňka policie, která již byla na místě havárie.

„Zbyněček 22. října oslavil svých dvacet let a 12. listopadu se stala ta nehoda. Ten člověk v avii, který jel od Budějovic, představte si, předjížděl jedno osobní auto, druhé osobní auto s přívěsem naloženým tvárnicemi a ještě traktor se slámou,“ nechápe dodnes tento hazardní kousek Marie Kolářová.

„Takovou kolonu. Dostal se přitom na rozhraní, kdy už neviděl dopředu a kdy se měl zařadit. Ale nevím, co měl za zkrat, neudělal to. Během soudu zaznělo, že to měl Zbyněček strhnout někam doprava do stráně, jenomže vyšetřující soudce mi řekl, že to byla vteřina,“ povzdychla si Zbyňkova matka.

„Vůbec nechápu, proč ten člověk v avii vůbec předjížděl. Jel do Prachatic, to znamená, že za chvilku by stejně za mostem odbočoval doprava na Chvalšiny. A nic se mu za to nestalo. Dostal jenom na rok zákaz řízení.“

A v tom vidí Marie Kolářová tu velikou nespravedlnost. I navzdory tomu, že Zbyněk prý nebyl připoután a podle soudního znalce jel více než devadesátikilometrovou rychlostí.

Marie Kolářová, již tak těžce zkoušená osudem, neboť jí v roce 1994 zemřel manžel, náhle přišla i o syna. Byl jí pravou rukou, po otcově smrti mamince vydatně pomáhal.

„Od jeho patnácti let jsem s ním zůstala sama. Mám ještě dceru, ale ta je o devět let starší než Zbyněk a brzy se vdala. Zbyněk se vyučil kuchařem číšníkem v kaplickém učilišti. Byl šikovný, ještě než se vyučil, vyžádali si ho do pizzerie. Také jako číšník pomáhal, když bylo třeba, v Zámecké jízdárně při plesech a podobných společenských akcích.“

Marie Kolářová se po synově smrti musela nejenom vyrovnávat s tragickou ránou, která ji zasáhla jako blesk z čistého nebe, ale také s trampotami kolem leasingu auta či se splátkami za synovu hifi věž, kterou už nechtěla, ale prodejci byli neúprosní. Navíc soud s obžalovaným řidičem rozhodně nedopadl podle jejích představ.

Nicméně přesto se rozhodla bojovat, aby se nervově nezhroutila.

„Z nejhoršího jsem se dostala prací. Docházela jsem do zaměstnání, doma jsem se starala o penzion, k tomu zahrada, skleník, mandlování. Ale myšlenkám nikdy nezabráníte. To kdyby se v nich stále objevuje.

Kdysi jsem v jedné pohádce slyšela, že nehorší slovo, které existuje, je ono kdyby. A je to pravda. Myšlenky na Zbyňka jsou tu pořád. Žádné jeho věci jsem nevyhodila, to nejde. Je tu i jeho pokoj. Zkrátka doma je pořád se mnou.“