K tomuto jubileu svolal se svou firmou MS Kart k neformálnímu setkání do rodinného sídla na Cvrčkově ve Volovicích ty, „kdo mu pomohli k získání titulu“, jak formuloval v pozvánce. Kolega Václav Malina mu k oslavě připravil video vzpomínek pamětníků na jeho sportovní dráhu. „Mělo nakonec hodinu. Při jeho promítání vydrželi všichni. I slzy byly. Dokonce jeden z mechaniků přiznal, že je tvrďák, ale neubránil se…,“ říká k tomu autor.

Součástí dokumentu byly i články z našeho listu. O Milanovi jsme jich napsali desítky – však také jeho kariéra trvala pěkně dlouho!

„Cesta za titulem“ líčila sezonu 1978, kdy se stal po dvou druhých místech poprvé mistrem republiky. Neprohrál žádný ze čtyř započítávaných závodů (ani ten ve Strakonicích, který absolvoval s vykloubeným ramenem a štíplou klíční kostí z havárie v první rozjížďce). V káře, kterou si poskládal sám (váha 72 kg, šířka 105, délka 170 cm), s motorem ČZ, který mu ladil mechanik František Hofman (25 koní, rychlost až 150, pro závody 130)… Na otázku, jestli má představu, jak dlouho může vyhrávat, nám tehdy řekl: „Dokavad budu dobrej…“

Rok nato už náš titulek sděloval: „Mistr“. Do nové sezony dělali s mechaniky čtyři měsíce na nové káře, vyhrával, a jel do Olomouce k mistrovství Evropy. Pořád něco za chodu zlepšovali, na spálené spojce, na zapalování, předělávali převod na těžší, po zadření v tréninku vybrali z rezervního motoru nový píst… Zkrátka porazil všechny a pro naše noviny se svěřoval: „Nemohlo mi to pořád dojít, bral jsem to prostě jako vyhraný dobrý závod. Vytrhli mě z káry ven, nevěděl jsem dohromady, co se kolem mne děje, až teprve pak, po všem, snad až večer, jsem si uvědomil, že to tedy asi nebylo jen tak…“ Ten rok byl druhý v anketě našeho listu o nejlepší sportovce kraje.

Z bohatého stolu.Zdroj: Deník/archiv VLM

A život šel dál

„Mistr nedělá chyby“, psali jsme v roce 1981 v reportáži z píseckého Hradiště o závěrečných bojích mistrovství ČSSR, o Milanově duelu s tradičním rivalem Jiřím Sedlářem. Dostal se do čela v první zatáčce po startu a pozici udržel. „Abych prohrál, musel bych udělat chybu,“ řekl. „Sedlář se snažil, jel tak, jak bych na něho jel asi i já, kdyby naše pozice byla obrácená; byla to přitom čistá jízda, a to se mi na něm líbilo…“ A Sedlář potvrzoval: „Útočil jsem pořád a musel při tom čekat, kdy se snad zmýlí ve stopě. Jenže jsem postupně ,uvadal´ psychicky na tom, že Milan už něco odjel, že umí, že tu chybu těžko udělá…“

Rok nato si to oba rozdali při mistrovství Evropy v Dahlenu. Milanovi trvalo dvanáct okruhů, než Sedláře předjel, a skončil pátý. „Na víc nebylo“, říkal v titulku našeho listu.

1983 jsme zvěstovali: „Šimák za zlatým volantem“. Jako první motokárista vyhrál trofej pro nejlepší automobilové jezdce ČSSR v anketě čtenářů Motoristické současnosti. Přitom ten rok se nestal mistrem republiky! Tím byl Sedlář a ten jejich souboje komentoval: „Jezdili jsme vždycky na doraz, ale pořád na sebe čistě, a pokud jsme si o sebe klepli, bylo to náhodou, jak se takové věci v boji stávají…“ Pod titulkem „Nejlepší nejhorší sezona“ pak Milan v našem listě říkal, že ten rok posbíral věnce ze všech svých osmi mezinárodních závodů, ale přesto vyzněl pro veřejnost jako jeden z jeho nejhorších: „Protože jsem měl poruchu na mistrovství Evropy v Maggione (z páté pozice - pozn. red.) a protože jsem se nestal mistrem republiky…“

A léta běžela. 1984 - „V Hradišti na ostří nože“, kde prachatický jezdec vyhrál (v nejrychlejší jízdě průměr 87,5 km/h), když jeho „stíhače“ Sedláře vyřadil defekt pneumatiky, a my tehdy napsali: Z té jejich vyrovnanosti a buldočí bojovnosti však před dalšími čtyřmi závody popravdě řečeno naskakuje trošku husí kůže… 1985 - „Půl metru k titulu“, jak prohrál v Dunajské Stredě v úplně poslední jízdě seriálu mistrovství republiky se Sedlářem („Jela mu fantasticky kára a navíc letos jezdil v životní formě, podstatně se zlepšil i na vodě, která byla dřív právě mojí doménou – našel si na ní svůj styl, podobný vedení automobilu, jak to umí z rallye…“). Na mistrovství Evropy v Pompose byl předtím Milan desátý, když ve finále předjel osmnáct soupeřů. 1988 - „Šimák sahal po věnci!“, jak byl čtvrtý na mistrovství Evropy v Kecskeméthu, kde „odrbal“ sedm sad gum, a jak mu v mistrovství republiky k dalšímu titulu chyběl jeden bod. 1989 - „Podzim Milana Šimáka“, o jeho zvolení jihočeským sportovcem čtvrtletí – stal se pošesté mistrem republiky, už bez svého největšího rivala, který zahynul při tréninku na rallye, byl pátý na mistrovství Evropy v Olomouci a podruhé získal Zlatý volant… „Po dvaceti takových letech si ani jiný život nedovedeš představit. V neděli chceš se vším seknout, a ve středu už zase stojíš u ponku a něco vylepšuješ… To je jedna věc, která mě u kár drží – na koleně vyrábíš něco, co dokáže konkurovat i továrnám,“ uzavíral v našem listě.

Na parketu…Zdroj: Deník/archiv VLM

Docela rádi jsme si teď kariéru výjimečného Jihočecha oživili několika kapitolkami ze starých novin. Věříme, že jsme tím potěšili i další sportovní fandy…

Atmosféru ze Cvrčkova přibližujeme snímky, které nám Milan poslal na památku a jejichž autorem je nejspíš Vráťa Ondráček z KartingSportu. Na snímku s dortem-kolem je vpravo jubilantova starší dcera Milena Šimáková, nyní ředitelka jeho firmy MS KART s.r.o. Hoch v červeném tričku je Milanův starší vnuk Péťa Vachtfeitl. "Teprve na podzim mu bude 15 let – kluk jako hora! Dělá se mnou myslivost," říká oslavenec. "Mám čtyři vnoučata," pokračuje v genealogii rodiny. "Moje mladší dcera Helena má dvanáctiletá dvojčata Klárku a Karolínku. Dělá šéfovou sekretariátu u mne ve firmě. Ten pirát na snímku je Kamil, syn Franty Hofmana, mého mechanika, se kterým spolupracují dodnes. Od Hofmanů je ten krásný dort," uzavírá Šimák popis "balíčku" fotografií, který rozeslal kamarádům.Na „veteránském“ černobílém je pak Šimák při „projížďce“ po parketu sálu Domu kultury ROH v Budějovicích při společenském večeru Tandem v dubnu 1981.