Předposlední den minulého roku se z dlouhé několikatýdenní zahraniční cesty až do daleké a exotické Indie vrátila sedmičlenná skupina badmintonistů krumlovského SKB.
Českokrumlovská jednička – Pavel Florián (hráč první stovky světového žebříčku) – absolvoval nejprve od poloviny listopadu prestižní akademii v jihoindickém Bangalore. Mladí hráči Lucie Černá, Zdeňka Švédová, Jaromír Janáček, Jan Jedlička a Ondřej Kotyza pod vedením trenéra Radka Votavy pobývali naopak od začátku prosince v severoindickém Chandigarhu, kde pak s nimi byl poslední dva týdny v roce i Florián.
Po návratu do vlasti jsme hovořili s Pavlem Floriánem a trenérem Radkem Votavou.
Potřetí i poprvé
Doma už jste týden. Už jste se aklimatizovali a vrátili do normálu?
Radek Votava (RV): V Dillí při odletu bylo pětadvacet stupňů a u nás ještě nebyly takové mrazy, takže rozdíl nebyl tak hrozný. V Indii je teď také zima, i když samozřejmě mírnější.
Pavel Florián (PF): Tam jsme chodili v tričku, doma se jen víc oblékáme, i když pár dní samozřejmě trvalo než jsme se srovnali.
Oba jste v Indii byli potřetí a vždy v prosinci…
RV: Před první návštěvou v roce 2002 bylo zimní období jednou z mých podmínek. Proč? Pro Evropana je to nejpřijatelnější doba a hlavně tam nejsou hadi, ze kterých mám panickou hrůzu!
Jak vůbec došlo k tomu, že jste se do Indie dostali a závěrem loňského roku tam byli dokonce už potřetí?
PF: Mladí Indové přijeli v roce 2001 na Zentiva Cup do Krumlova. Jeden jejich hráč se tentkrát na dráze na stadionu zranil, vezli jsme ho do nemocnice a tam se bavili s indickým trenérem Surinderem Mahajanem. Ten nás pozval na tréninkový pobyt.
RV: S Pavlem jsme to všemožně tehdy rozebírali a nakonec se rozhodli, že pojedeme. Úskalí bylo v tom, že tam budeme přes Vánoce.
A jaké byly vaše Vánoce v Indii při poslední návštěvě?
RV: Na Štědrý den jsme měli dva tréninky, potom jsme se sešli v úzkém kruhu se Surinderem. A také jsme řešili večeři, i když na té jsme byli už o několik dní dříve.
PF: To bylo velmi příjemné. Maminka jednoho z dětí nás pozvala do KFC, kde jsme si opravdu spravili chuť.
RV: A ještě ke Štědrému dnu. Jako překvapení jsme měli v bytě, kde jsme bydleli, vyzdobené pokoje a připravený vánoční stromeček.
PF: Pětadvacátého nás pak naši hostitelé pozvali na velkou párty, kde bylo asi šedesát lidí z tamního klubu, hráči rodiče. Hrála hudba, rozdávaly se dárky. Indové mají svátky podobné našim Vánocům už v říjnu, ale slavili s námi. Obdarovali jsme naše přátele, oni dávali dárky nám. Pro děti to bylo nezapomenutelné.
Kde jste vlastně celý měsíc žili, jak jste se stravovali?
RV: V Chandigarhu jsme měli k dipozici byt pro učitele tamní univerzity. Byly tam tři pokoje na spaní, dvě společenské místnosti a kuchyně. Hlavně jsme ale měli k dispozici vlastního kuchaře, který se o nás staral celý den od rána do večera. To byla doslova výhra v loterii.
Chutnalo vám?
RV: Jídlo bylo výborné, ale museli jsme ho samozřejmě přizpůsobit a upravit našim potřebám a chuti. Při náročném tréninku jsme potřebovali více energetickou stravu a také přijatelnější našim zvyklostem. Tato letošní skupina našich nadějí zde byla poprvé a bylo to pro ně někdy těžké. Prakticky všichni si museli prožít určitou dobu, kdy někomu bylo špatně.
PF: Byl to velký rozdíl proti naší první návštěvě. V indickém jídle převládají samozřejmě jiné chutě. Tehdy jsme chtěli vyzkoušet všechno, takže jsme jedli sladkou i pálivou rýži, luštěninové omáčky, různě upravovanou zeleninu. Teď byla kuchyň, jak říkal trenér, přizpůsobená, pro nás samozřejmě lepší.
Jací jsou samotní Indové?
PF: Prakticky po celý pobyt nebo i na zmíněné vánoční párty jsme poznávali, že jsou milí, vstřícní, všichni chtějí pomáhat. Lidsky prostě fajn.
RV: Panuje pohodová atmosféra, lidé jsou přátelští. Hlavně naši mladí mají na co vzpomínat.
Hodiny na kurtu
Váš pobyt byl pochopitelně zaměřen na samotnou badmintonovou přípravu. Jaká byla konkrétně?
RV: Já se skupinou mladých jsem byl v Chandigarhu celkem třicet dní. Z toho jsme pětadvacet trénovali a absolvovali sedmačtyřicet tréninků, což obnášelo stovku tréninkových hodin. Pavel byl v Bangalore a pak s námi ještě o deset dní déle. Absolvoval prestižní akademii jednoho z nejlepších indických hráčů historie. Indie je badmintonu zaslíbená. I proto je to velká pocta, protože Indové tam cizince příliš neberou. I zde pomohlo naše přátelství s trenérem Mahajanem.
A co vám příprava v Indii dala?
RV: Už od června jsme se na tuto stáž připravovali. Hráči museli změnit přístup, víc se trénovalo. Samotné přizpůsobení se jinému režimu je velkým krokem na cestě ke zlepšování. Mladí poznali, jak se trénuje jinde, poznali nové věci a na druhou stranu i to, že náš trénink není zas až tolik jiný a že je doma neučíme žádné nesmysly.
PF: Obecně se dá říci, že slyšíte ty samé věci, ale poznáte je trochu z jiné strany, jiného pohledu a přístupu. To je určitě velký přínos.
RV: Sám náš hostitel Mahajan byl nadšený, že podobná skupina, jako byla ta naše, do Indie přijela. Má to totiž přínos pro obě strany. My jsme do jejich práce vnesli ctižádostivost, houževnatost a větší chuť pracovat.
Jak tomu máme rozumět?
PF: Indové jsou totiž trochu pohodlnější. I u těch nejlepších je vidět, že rádi poleví.
RV: Jsou ve hře techničtější, než naši hráči, ale když se trenér otočí, tak přestanou makat. I na domácích hráčích proto bylo při společné přípravě znát, že každý další trénink je lepší a lepší. A pro nás bylo cenné, že výsledkově jsme byli v odpovídající kategorii rovnocenní.
Bohatství a bída
S jakými dalšími mimosportovními zážitky se vracíte?
RV: Dvakrát jsme byli v tamní škole. Velký zážitek byla i prohlídka města, ať už jízda pěší rikšou nebo exkurze do muzea pod širým nebem, kde v takzvané Rock Garden jsou tisíce soch postavených z různých netradičních materiálů. Neopakovatelným zážitkem byla i návštěva v jednom z paláců bohatých lidí se služebnictvem, kde nás bohatě hostili. Jednou jsme byli na výletě v horách a na závěr v botanické zahradě.
Je Indie země kontrastů, jak to známe třeba z televize?
PF: To je vidět na každém kroku. Třeba v Dillí na ulici vidíte plno žebráků, u silnice jsou chatrče chudáků, kde bydlí i šest rodin, samá špína, není elektřina. Pro nás někdy až neskutečné věci.
RV: Indové tyto pro nás samozřejmosti ale řeší jinak. Obyčejní lidí se zabývají tím, aby přežili, aby bylo co jíst a kde přespat. Radost pak mají z každé maličkosti.
Českokrumlovští se po návratu domů nyní vracejí do obvyklého režimu. Pavel Florián začne od příštího týdne opět trénovat. „Zase zapracujeme na kondici. Brzy ho už čeká další liga v Německu, následovat bude těžký turnaj ve Švédsku a na přelomu ledna a února už je na programu jeden z vrcholů domácí sezony – mistrovství republiky,“ říká závěrem Radek Votava.
