Do rámce historicky nejúspěšnější sezony v podání závodníků českokrumlovského oddílu kanoistiky SK Vltava jednoznačně zapadá i letošní medailová bilance dvaadvacetiletého kanoisty sjezdaře a raftaře Antonína Haleše, jenž v průběhu kalendářního roku 2014 absolvoval hned trojlístek akcí světového a evropského formátu – a ani jednou se na jih Čech nevracel s prázdnou.

Největší úspěch

Prvním velkým podnikem tohoto roku bylo pro Haleše kanoistické mistrovství světa seniorů ve sjezdu, které se konalo koncem června v italské Valtelině v peřejích dolomitské řeky Addy.

Krumlovský borec s přezdívkou „Bojler" nejprve absolvoval závod v dlouhém sjezdu.

„Tam se mi moc nezadařilo. Dojel jsme až dvanáctý, když jsem to cestou prostě někde zkazil. Byla tam hodně divoká voda, která se den před závodem výrazně zvedla a pořadatelé z důvodu bezpečnosti narychlo měnili původní trať," vrací se Haleš ve vzpomínkách do Itálie a jedním dechem dodává: „Ze čtyř Čechů jsem byl v klasice nejhorší, takže jsem si ani nevyjel možnost startu ve tříčlenné hlídce. Tím jsem se ale zdravě naštval pro sprint," připomíná si cestu k dosud největšímu životnímu výsledku.
„Celou dobu, kdy ostatní kluci trénovali na závod hlídek, tak jsem tvrdě makal, běhal s lodí nahoru a připravoval se na sprint. V tom se jedou dvě kvalifikační jízdy a nejlepších dvanáct postupuje do rozhodujícího finále," vysvětluje Haleš a pokračuje: „Po první kvalifikaci jsme byl poslední, když jsem se na trati převrátil. Všechno tedy záleželo na druhé jízdě, která se mi už celkem povedla a do finále jsme se dostal z osmého místa. Před finále jsem pak byl hodně nervózní, s nikým se nebavil a šel se raději zavřít do auta, kde jsem to sám rozdýchával."

A jaké pak bylo finále?

„Nejdůležitější jízda se mi povedla ještě víc než kvalifikační, ale byly to nervy! Na konci jsem totiž ani nevěděl, jak jsem dopadl. Cílem se projíždělo za zatáčkou, pak se muselo vysednout z lodi, projít městečkem a až pak jsem to zjistil. Kluci na mě křičeli, že budu nejhůř třetí, protože po mně jel už jen Rolda (pozn. – Ondřej Rolenc), který nakonec sprint vyhrál. Já jsem skončil na třetím místě, což je největší úspěch nejen této sezony, ale i celé mé dosavadní závodnické kariéry. Velká individuální medaile z evropského nebo světového šampionátu je splněný životní sen," vyzdvihuje Haleš a ještě doplňuje: „Už před začátkem této sezony jsem při vyplňování dotazníku profilu reprezentanta psal, že taková medaile je mým zatím nesplněným přáním. A za pár měsíců se to povedlo! Musím přiznat, že jsem si i pobrečel," svěřuje se Antonín Haleš.

Individuální bronz však nebyl pro krumlovského borce jediným cenným kovem z tohoto šampionátu…

„Asi za hodinu po sprintech se jelo i finále sprintových hlídek, kde jsme s Rolencem a Slaninou skončili stříbrní za Francií, takže bylo co oslavovat," s úsměvem říká Haleš a na dotaz, zda to je víc než čekal, ještě dodává: „Trochu jsem doufal, že si dvě medaile z Itálie přivezu, ale spíš to vypadalo na hlídky, protože tam jsme silní a máme vyrovnané jezdce. V individuální úspěch jsem ale moc nevěřil. I pro mě samotného to bylo překvapení a jsem rád, že se to povedlo právě na takhle těžké vodě. Podle všech účastníků se právě sprinty jely na vůbec nejdivočejší vodě, která na šampionátech kdy byla."

Raftařské kovy

Ve druhé polovině závodní sezony Antonín Haleš takzvaně přesedlal z kanoe do gumových člunů a absolvoval dva velké raftařské vrcholy.

První akcí bylo mistrovství Evropy juniorské kategorie do třiadvaceti let ve čtyřkovém raftingu, které se uskutečnilo na přelomu července a srpna ve slovenském Čuňovu. Od Bratislavy si krumlovský kapitán Antonín Haleš spolu s oddílovým kolegou Martinem Novákem, pardubickým Ondřejem Rolencem a kounickým Radkem Pavlíkem odvezli celou sbírku medailí.

„Ve sprintu a slalomu jsme dojeli čtvrtí, ale ve vyřazovacím závodě Head to Head to byl bronz, dlouhý sjezd jsme vyhráli a celkově z toho bylo stříbro v absolutním pořadí za druhou českou posádkou," vypočítává Haleš evropskou medailovou žeň, která byla pro jmenovanou českou čtyřku správným odrazovým můstkem pro exotickou tečku za touto sezonou.

Přes půl světa

Koncem října se kvartet Haleš, Novák, Rolenc a Pavlík (spolu s českou dívčí juniorskou posádkou) vydal až do jižní Ameriky, kde se v brazilském městě Foz do Iguacú konalo mistrovství světa ve čtyřkovém raftingu.

„Už cesta tam byla dlouhá a úmorná. I kvůli financím a nejlevnějším letenkám jsme strávili na cestě téměř dva dny. Letěli jsme nejprve z Prahy do Bruselu, odtud do Atlanty, ze Spojených států potom do Ria, dál do Sao Paula a až pak konečně do Fozu," přibližuje Haleš cestovní anabázi a vzápětí se vrací přímo do dějiště šampionátu: Ve Fozu jsme potom byli celkem deset dnů. Nejprve jsme absolvovali tréninky, tři dny pak byly závodní, takže byl čas poznat i okolí. Navštívili jsme tamní národní park s krásnými vodopády na řece Iguacú a přejeli i autobusem za blízkou hranici do Paraguaye."

Samotný šampionát se konal na již jmenované řece Iquacú, která je přítokem veletoku Paraná.

„Pod tamními vodopády se jel sjezd. Další tři disciplíny se odjely na jediném jihoamerickém umělém kanálu pod druhou největší vodní elektrárnou světa v Itaipu," vysvětluje kapitán a vzápětí se vrací k jednotlivým vystoupením naší posádky: „Sprint jsme vyhráli, v Head to Head a slalomu jsme byli třetí a v dlouhém sjezdu čtvrtí. Celkově z toho ale bylo až čtvrté místo v absolutním pořadí o jediný bodík za Japonskem, což nás dost naštvalo. Za Japonci jsme dojeli ve sjezdu asi o půl vteřiny, a tam byl ten rozdíl. Těžko se s tím ale na tak obrovské řece dalo něco dělat. Když to srovnám, tak třeba u nás pod Lipnem je to divoké, na technické trati se skáče mezi kameny, ale průtok je tady asi osmnáct kubíků. V Brazílii teklo kubíků za vteřinu patnáct set! V té mase to prostě nešlo řídit a jenom jsme makali dopředu. V peřeji nám potom přišla vlna ze strany, která nás málem převrátila, ostatní jeli o kousek vedle a během chviličky byli před námi. Ještě jsme se snažili to stáhnout, ale v cíli nám chyběl kousíček. Ale i to je sport," ví Haleš.

A jaké zážitky si ještě přivezl z daleké cesty?

„Asi největší byl, když nás v silných člunech i s naloženými rafty vezli proti proudu v obrovských peřejích na start sjezdu. Potom to bylo počasí, kdy se tamní teploty blížily čtyřicítce a i ve stínu z vás teklo jako ve sprše. Na cestě domů jsme pak ještě navštívili Rio de Janeiro, olympijskou Atlantu a na zastávce už v Evropě ještě poznali Amsterodam," vyjmenovává.

Těžká obhajoba

Co Antonína Haleše bude čekat v příští sezoně?

„Za rok to v raftingu bude šestkové mistrovství světa v Indonésii, kam už pojedu za seniory s českobudějovickou posádkou Hanace Rafters. A v kanoistice? Poslední dvě nebo tři sezony si vždy říkám, že úspěšnější rok už asi mít nemůžu, ale na jeho konci je to vždy ještě lepší. Letos mě samotného až překvapilo, co se mi povedlo. Laťku jsem si nasadil hodně vysoko a bude hodně těžké něco podobného zopakovat. Obhajovat je totiž vždy ještě obtížnější. Budu se ale snažit ze všech sil a udělám pro to všechno, aby to bylo příště možná ještě lepší," slibuje úspěšný českokrumlovský medailista Antonín „Bojler" Haleš.