Andreo, na jaře roku 2017 jste se naposledy objevila v dresu české reprezentace na Světovém poháru. O rok později v rámci závodů Visma Ski Classics. Kam jste se na ten rok ztratila?

Dostala jsem šanci odjet studovat do Ameriky, konkrétně do Nového Mexika. Byla to nabídka od trenéra univerzitního běžeckého lyžování. Bylo jasné, že nabídka půlročního studia a současně závodění za univerzitní tým by se již nikdy neopakovala, tak jsem toho využila. Byla to skvělá zkušenost. Když si vzpomenu, s jakou angličtinou jsem tam šla, tak se trochu stydím, ale bylo to fajn. V Americe, když jsem nebyla ovlivňována dosavadním lyžařskou kariérou, jsem si uvědomila, že to není jen o výsledcích a reprezentaci. Vracela jsem se s tím, že chci s lyžováním na nějaké úrovni pokračovat, ale již ne na té profi úrovni. V prví fázi při studiu a časem při zaměstnání.

Nyní tedy lyžujete při studiu. Jakou děláte školu?

Studuji podnikovou ekonomiku a management na Západočeské univerzitě v Plzni. Loni jsem odstátnicovala na bakaláře, nyní navazuji na inženýrské studium ve stejném oboru.

Od sezony 2018/19 závodíte za Vltava Fund Ski Team v rámci dálkových závodů Visma Ski Classics. Nedá mi to se nezeptat, proč se lyžařka ve třiadvaceti letech vrhne na dálkové běhy, o kterých se traduje, že jsou pro třicetileté závodníky a starší, kteří mají za sebou bohatou kariéru ve Světovém poháru?

Je pravda, že ve Visma Ski Classics závodí nespočet těchto velkých závodníků, kteří prošli Světovým pohárem. A jsou také nejvíce vidět v boji o přední místa mezi muži i ženami. Ta největší konkurence jako by se ze Svěťáku přelila sem. Já se k tomu dostala přes svého přítele Honzu Šraila. Ten zde působí již pět let a závodil za tým Lukáše Bauera. Věděla jsem tedy, o čem tato série je. Moc se mi líbila týmová atmosféra. Ne, že bych s Honzou jezdila na závody, ale prožívala jsem to s ním. Když to přeženu, tak na pětikilometrový závod, pokud mu někdo připraví lyže, může vyrazit prakticky každý. Ale při těchto závodech je to něco jiného o nasazení celého týmu. Ať se jedná o dopravu, servis, občerstvovací stanice. Člověk si i na trati může pomoci s kolegy z týmu, pokud tedy na to má výkonnostně.

Přímo k závodění jsem se dostala ve chvíli, kdy mi zavolala Adéla Boudíková, zda bych za ně nechtěla odjet pár závodů. V normálním scénáři sezona začíná v Livignu, kde se jede týmový prolog na patnáct kilometrů a dva dny poté třicítka. Počítalo se s tím, že bych objela tyto dva závody a pak se uvidí. Nakonec to dopadlo tak, že jsem kromě dvou závodů absolvovala celou sezonu 2018/19. Jednou jsem marodila a před Vasovým během jsme si říkali, že na něj mám ještě čas.

Potkáváte se při závodech s dalšími mladými závodníky?

Pořadatelé Visma Ski Classics se rozhodli pro podporu mladých závodníků. Vyhlásili kategorii do 26 let. Kromě celkových bodů, sprinterských prémií zde navíc bodujeme ještě sami za sebe v této kategorii. Závodnic v této kategorii docela přibývá.

Dříve jste běhala třicítku jako nejdelší trať maximálně dvakrát v sezoně. Nyní je to nejkratší trať. V čem jsou ty závody svou délkou jiné?

Pro mě osobně to v první sezoně hodně jiné bylo. Každý závod byl jakousi osobní výzvou. Testovala jsem, co moje tělo vydrží. Navíc se to stupňovalo. Začalo se třicítkou, pak přišla padesátka a Marcialonga již měří sedmdesát kilometrů. Moc mi pomáhali kolegové v týmu. Tratě znali a připravovali mě na to, co přijde. Další výzvou bylo i to, že se jezdí soupaž. První sezonu jsem mohla ty nejtěžší závody objet klasicky, i když jsem servisu přidělávala hodně práce. Ale vyšli mi vstříc. Nyní se již snažím pouze o soupaž. Je to zkrátka rychlejší. Tedy když na to člověk má.

Jaká trať Vás v první sezoně nejvíce upoutala?

Nejvíce si z první sezony pamatuji La Diagonelu ve Švýcarsku. Většinou se hůře rozjíždím a lépe se mi jede až druhá část závodu. Tam jsem měla možnost jet ve vedoucím balíku skoro dvacet kilometrů. To byl krásný zážitek. pohybovat se v balíku mezi lyžařkami nejzvučnějších jmen. Byl to pěkný pocit. Po sprinterské prémii jsem sice odpadla, ale ráda na to vzpomínám.

Televizní diváci si určitě všimnou toho, že se v úzkých pasážích tratě může vytvořit špunt, který některé lyžaře doslova zastaví.

U ženských není tak početné startovní pole, tak se jede pořád. Naopak někdy v televizi slyšíme, že je tempo klidné a jede se na pohodu. V těch chvílích si říkáme, že asi komentátoři vůbec netuší, jak se tam vzadu v balíku funí. Může se to sice naštosovat, ale vezme se to mimo stopu a jede se dál. Nikdo nechce ztratit balík, pak je bez šance.

Letošní sezona je nejen kvůli covidovým opatřením docela zvláštní. Co závod, to extrém. Ve Švýcarsku vysoké mrazy, v Itálii jednou plno sněhu a pak déšť. Jak jste řešili Švýcarsko, kde bylo více než dvacet pod nulou?

Až po závodě nám docházelo, jak drsné podmínky to byly. Den před závody jsou schůzky kapitánů, kde se hovořilo o tom, že se bude sice startovat v mrazu, ale na sluníčku se teplota zvedne. Tak to tam bylo vždy. V tom jsme žili i letos. Připravovali jsme se sice na zimu, ale nikdo netušil, že těch pětadvacet pod nulou vydrží od startu do cíle. Náš tým, kromě jednoho Fina, který měl omrzliny na prstech, dopadl docela dobře. Neměli jsme z toho žádné následky, ale někteří závodníci z jiných týmů doteď ještě do seriálu nenaskočili. Tam to byl extrém a musíme se poučit do budoucna.

Naopak v Itálii bylo sněhu tolik, že nevěděli, co s ním.

Tam nám dokonce kvůli množství sněhu o den odložili start. Druhý den byl sice sníh měkký a kvůli lavinovým úsekům se běželo okruhově, ale závod byl v pohodě.

Sama jste řekla, že každý ze závodů je výzvou. Stalo se Vám, že byste musela některý předčasně ukončit?

Dokončila jsem všechny, na které jsem nastoupila. To musím zaklepat.

Ale určitě přijdou chvilky, kdy si člověk řekne, zda to má zapotřebí.

Člověku se občas při závodě honí hlavou spousty věcí, hlavně ve chvíli, když mu ujíždí balík a hlava by chtěla, ale tělo neposlouchá. Ale kromě individuálních výsledků se jede i za tým, kde jsme na pomezí sedmého a osmého místa. Jsme zatím nejlepší český tým. Já navíc boduji jeden a půl krát. Když člověk vidí, že na něho servisáci čekají s občerstvením, tak to nemůže vzdát. Třeba La Diagonela, tu jsem jela strašně dlouho a oni na mě v tom cíli čekali. Servisáci navíc pomalu nespí, testují lyže a snaží se udělat maximum. Pak i já na trati musím udělat maximum.

V první sezoně jste vynechala Vasův běh, v té další jste si již tuto slavnou devadesátku dala. Je tělu již jedno, zda běží 70 nebo 90 kilometrů?

Nejčastěji se běhá 50 – 60 kilometrů a každý čas nad tuto porci na trati je znát. Vasák byl pro mě sportovní cíl. Šla jsem do toho, že to zkrátka musím dát. Také skvělý závod. Byli jsme tam skoro týden dopředu, azuro, skvělé stopy. Užívali jsme si to. Ale den před závodem začalo chumelit, napadlo půl metru čerstvého sněhu a tratě nebyly projeté. Prošlápnutá byla jedna stopa, zkrátka složité pro všechny. Ale je to o tom, s jakým nastavením člověk do závodu jde. Když má cíl, že to dá, tak to zkrátka dá. Navíc ta atmosféra nejen díky hobbíkům, kterých jsou tisíce, ale i díky lidem, kteří fandí kolem trati, to je neopakovatelné.

Současnou sezonu omezuje koronavir. Některé závody byly zrušeny, některé se odjely. Jaká pravidla musíte dodržovat? Jste také v jakési týmové bublině jako je tomu ve Světovém poháru?

My nejsme centrálně řízeni jako národní tým. Je to zkrátka hlavně o nás. Chodíme k tomu do práce a musíme být nanejvýš zodpovědní. Musíme se vyhýbat rizikovým místům a dbát o imunitu. Musíme se testovat před odjezdem na závod a na místě musíme den před závodem také projít testem. A to nejenom my, ale celý servis a všichni kolem trati. Třeba i fotografové. Celý areál je pak uzavřený. Například nyní při Jizerské 50 stáli kolem trati policisté, aby se tam nikdo nedostal. Je to sice hodně sešněrované, ale na druhé straně jsme rádi, že můžeme závodit.

Jaké je složení vašeho týmu Vltava Fund Ski Team?

V současné době jsme tam čtyři Češi, dva kluci a dvě holky, pak dva Finové a jedna Švédka. Finové jsou zde druhým rokem, takže se do týmu již plně adaptovali. Švédka je zde prvním rokem a vše funguje bez problémů. Samozřejmě se komunikuje anglicky, sem tam zafungujeme my čeští závodníci mezi těmi zahraničními a servisem jako spojky.

Je dobré mít v týmu zahraniční závodníky?

Určitě. Je to pro nás obohacující. Zvláště Finové a Švédové jsou špička v klasice. Každý závodník má něco za sebou a přinese nové zkušenosti a nový náhled.

Jaká je atmosféra v týmu?

Je to hlavně o tom, jak si závodníci sednou lidsky a tady to vyšlo na jedničku. Je to u nás taková rodinná atmosféra a to doslova. Adéla Boudíková má dvě děti a na závody jezdí babičky či dědové kvůli hlídání. Švédka má již také potomka. Jak říkám, je to rodinná atmosféra, a to díky všem kolem celého týmu. Všichni to děláme při zaměstnání a chceme mít z lyžování radost. Jsem tady moc spokojená, na první dobrou jsem trefila skvělou partu, se kterou trávím krásný čas. Je to koníček, životní styl.

Proč by podle Vás měli lidé přijít do bílé stopy?

V dnešní době, kdy nevíme, co bude za týden, je lyžování skvělá věc a každému ho doporučuji. Lyže lze nazout jak na volné louce, tak na prořízlé stopě, podle libosti každého. Je to o tom, jaké si to uděláš, takové to máš a každý si může najít něco pozitivního. A když se vrátím zpět k Visma Ski Classics, tak je skvělé, když si vedle sebe stoupnou profíci s hobbíkama a promíchají se dva tak trochu odlišné světy. Ta atmosféra je neopakovatelná, člověk jen nekrouží na oválu, ale poznává plno nových krásných míst. V každé lokalitě tím závodem žije spousta lidí. Pro mě byl neskutečný závod Marcialonga v klasickém režimu, kdy se projíždí úzkými uličkami a při podpoře lidí okolo trati si připadáte, že pořád jedete o první místo. Prostě něco nádherného.