Jeho letošní triumf patřil k těm nejtěžším. „To je ale také tím, že je nejčerstvější a mám ho nejvíce v paměti,“ usměje se nezdolný matador. „I v minulosti jsem prožíval na přeborech horké chvilky. V Prachaticích jsem před lety prohrával s Igorem Smolou 0:2 na sety a ve třetím 2:5. Tehdy se hrálo ještě na tři vítězné sady. Nebo potom na Orlu, kde jsem prohrával 8:9 v sedmém setu s Filipem Korbelem. Pokaždé se mi to podařilo otočit,“ vzpomíná.

Na jihočeský trůn se vrátil legionář z německého klubu Nassau po třech letech. Loni onemocněl den před přeborem, o rok předtím podlehl ve finále také na Pedagogu svému velkému rivalovi Milanu Zaunmüllerovi 2:4.

V herně na Branišovské ulici se sešel úctyhodný počet 49 hráčů a hrálo se tak od úvodního kola vyřazovacím způsobem na čtyři vítězné sety. Pozdější vítěz Vávra prošel bez větších potíží a ztráty jediného setu až do semifinále. „To byly z mé strany všechno povinné výhry,“ souhlasně přikývne.

V boji o finále na něj ale čekal jeho tradiční rival Milan Zaunmüller z Prachatic, jenž hraje třetí nejvyšší rakouskou soutěž a má tam nejlepší úspěšnost ze všech jejích účastníků. „Milana beru v kraji jako svého nejtěžšího soupeře. Ve finále přeboru jsem s ním byl šestkrát a jen jednou jsem prohrál,“ připomíná.

Lepší vstup do semifinále měl třicátník Zaunmüller, jenž vyhrál úvodní dva sety a ve třetím vedl už 6:1. Ale pak přišel velký zvrat a Vávra zvítězil 4:2. „Zlepšil jsem se na servisu, což bylo podle mého klíčové. Milan se nedostával tak lehce do útoku a malinko znejistěl. Povedlo se mi vrátit do zápasu a otočit ho. To samé, co dokázal před dvěma roky on ve finále proti mně,“ vyprávěl spokojený přeborník.

Ve finále se Vávrovi postavil lídr třetiligové Studené Filip Korbel. První set vyhrál poměrně hladce první nasazený hráč, ale další tři ovládl třiadvacetiletý borec z Vysočiny. „První set byl z mé strany asi až moc přesvědčivý,“ usměje se Vávra. „Potom jsem si to začal komplikovat. Začal jsem hrát až zbytečně moc pestře. Tři sety mě Filip přehrával. Byl na koni a možná už si podvědomě myslel, že to dohraje. Pak jsem hru zase zjednodušil a asi jsem si pro vítězství více šel,“ konstatoval po své výhře 4:3.

Ve čtyřiačtyřiceti letech má Michal Vávra pořád o motivaci postaráno. „Stále chci ty mladé zlobit,“ směje se. „Oni takoví Milan Zaunmüller s Honzou Duspivou už zase úplní mladíci nejsou. Mají už také dost zkušeností, ale stále je jim o nějakých patnáct let méně než mně. Je čím dál těžší je porazit,“ je si vědom.

Herní praxi má dostatečnou ve čtvrté německé lize. „Na podzim se mi povedlo podobně otočit asi šest zápasů. To vás strašně nakopne. Čím je člověk starší, tak tím víc zjišťuje, že stolní tenis je především o hlavě. Dají se pak otáčet i skoro beznadějné zápasy. Jako se mi to povedlo teď na přeboru,“ nabízí svůj recept na úspěchy.

Díky přebornickému titulu si zajistil také nominaci na mistrovství republiky, které se letos uskuteční na začátku března v Praze na Oáze. „Mám volno, tak mi povinnost velí jet,“ směje se. „Loni jsem byl až v Čeladné, tak do Prahy pojedu také. To je prakticky za humny.“

Ve dvouhře se dostal na mistrovství republiky maximálně mezi nejlepší dvaatřicítku. „To je můj strop. Elitní šestnáctka už je opravdu ultra silná. Tam už to pak nejde,“ uznává.

Z republikového šampionátu má ale svůj největší úspěch v kariéře, za který považuje bronzovou medaili ze smíšené čtyřhry spolu s další Jihočeškou Dagmar Blaškovou. To bylo v roce 2008 v Hodoníně. „Porazili jsme silné páry a medaili z chlapů z mistrovství republiky v kraji nikdo nemá. Proto to beru opravdu jako životní úspěch,“ přikývne. „Pro mě to bylo o to cennější, že jsem se prokousal až z páteční kvalifikace a nakonec na mistrovství vydržel až do neděle,“ dodá.