Devětadvacetiletý badmintonista krumlovského SKB a donedávna úspěšný český reprezentant Pavel Florián živil celou bohatou sportovní kariéru velký sen, a to zahrát si na turnaji pod pěti olympijskými kruhy.

„Už když jsem v osmi letech začínal, tak jsme na první trénink měli s fotkou přinést i papír, na který se psal cíl, jaký chceme s badmintonem dosáhnout. Já tam měl, že chci vyhrát olympiádu, i když jsem v té době vůbec nevěděl, co to vlastně znamená," se smíchem se krumlovský hráč vrací na prvopočátky vlastní sportovní kariéry a pokračuje: „Potom ještě asi do čtrnácti let jsem žil v tom, že když budu makat, tak tu olympiádu prostě vyhraju. Pak jsme ovšem začali jezdit ven za hranice, kde jsem poznal, že tvrdě makají všichni a hrají lépe. Bylo to vystřízlivění i poznání, že dobré výsledky nepřijdou samy od sebe, cestu dopředu zaručí jen tvrdá práce a výzvou bude se na OH, mistrovství Evropy nebo světa vůbec dostat."

V juniorském věku začal Pavel Florián s trenérem Votavou více poznávat mezinárodní scénu.

„Už v žácích jsme jezdili dvakrát ročně do Polska, ale nejvíc mě pak ovlivnil turnaj Dutch Junior v Nizozemí, kde pravidelně hraje výkvět Evropy a hráči z Asie. Tam jsem poznal úplně jiný badminton, než jaký se hrál u nás doma. A celá příprava potom směřovala k cíli prosadit se na mezinárodní úrovni, vyhrávat doma byla povinnost," vzpomíná hráč a přidává i nejcennější úspěchy z této kategorie: „V mladších juniorech to byl start na Polonia Cupu, neoficiálním mistrovství Evropy družstev. S Kristínou Ludíkovou jsme pak vybojovali deváté místo v mixu na juniorském mistrovství světa, což je dodneška nejlepší výsledek českých juniorů na této úrovni v historii."

Pavel Florián se při tom chtěl stát hokejistou…

„U nás na škole se nejdřív dělal nábor na fotbal a hokej. Spolužáci hráli hokej, ale doma rozhodli, že já budu hrát badminton, stejně jako moji starší sourozenci. A musím přiznat, že to nakonec bylo dobře," ještě jednou si připomíná první krůčky a pokračuje: „V badmintonu jsem se dokázal prosadit a jeho prostřednictvím poznal věci, které, nevím, jestli by mi fotbal nebo hokej daly. Byl jsem v Číně, třikrát v Indii, trénoval jsem v Severní Americe, rok bydlel v Dánsku nebo čtvrt roku žil v Portugalsku."

Zastavme se nyní u samotné olympijské kvalifikace, která pro všechny, potažmo české, adepty startu klade velmi náročné podmínky.

„V první řadě je třeba objíždět co nejvíce turnajů, sbírat body a stoupat na světovém žebříčku. Tam jsem byl v singlu nejvýš devětasedmdesátý v roce 2009, v deblu se Standou Kohoutkem jsme o dva roky dříve byli v šesté desítce."

Bohužel, vždy v rozhodující době před olympiádou se do cesty postavilo zdraví…

„Rok před Londýnem jsem se zranil znovu a než jsem se vzpamatoval, tak byla šance pryč. Neříkám, že kdyby zdraví vydrželo, tak by to klaplo, ale měl bych aspoň možnost se o to poprat. Když to shrnu, dostat se na hry předpokládá velký talent, tvrdou práci a také štěstí. Mně se už olympijský sen nesplní, přesto myslím, že jsem to štěstí měl. Bylo v tom, že jsem poznal lidi, kteří mi hodně pomohli a díky nim jsem se dostal tam, kde jsem, a to nejen ve sportu, ale i v samotném životě. Celou sportovní kariéru jsem bral jako dobrodružství a hlavně jako výzvu. Chtěl jsem to, co dělám, dělat pořádně, a přesto, že jsem nakonec nebyl nejlepší, tak jsem se s badmintonem někam dostal," kvituje Pavel Florián, jenž zakončil úspěšnou mezinárodní kariéru při loňské „malé" olympiádě na Evropských hrách v Baku, kde s Kopřivou vybojovali v deblu 9. místo. „To bylo naplnění kariéry i rozloučení ve velkém stylu. A naši následovníci? Myslím, že velké talenty v Česku máme a je jen na nich, jak s tímto vkladem naloží. U nás v Krumlově je teď nejlepší Míra Janáček, který potenciál má. Z mladých vyčnívá Švejda, šanci má Beran," vzkazuje Pavel Florián.