S bronzovým pohárem za třetí místo ve třídě 7 se před pár dny vrátila ostřílená a ve startovním poli nejstarší západo-jihočeská soutěžní posádka Vlastimil Hodaň a František Poláček z dubnové Rallye Šumava.

A zmíněná trofej našla své čestné místo v síni slávy větřínského navigátora Františka Poláčka v penzionu Franko na krumlovské Chvalšinské silnici.

„Pohárů je hodně, ale přesně je spočítané nemám. Nejcennější jsou samozřejmě ty velké za tituly mistrů republiky s Jindrou Kuncem a Pavlem Kundrátem. Těch je pět nebo šest,“ směje se při našem setkání sedmapadesátiletý navigátor s odkazem na to, že statistiky nejsou pro něj tím nejdůležitějším.

Do rallye jste skočil rovnýma nohama před více než dvaceti lety. Jaké byly začátky?
V osmadevadesátém končil Honza Pícha a Jindra Kunc hledal spolujezdce. Této posádce jsem dělal mechanika a při schůzi pořadatelů českokrumlovské rallye jsem Jindrovi řekl, že když nikoho nesežene, tak s ním pojedu. Dostal jsem pak školení od Honzy, kvůli licenci musel odjet asi tři slalomy – a už to bylo.

Máte nějaké ustálené rituály nebo postupy?
Jak jsem říkal, dostal jsem školu od Honzy Píchy a ty prvotní návyky a postupy držím do dneška. Pověrčivý nejsem, ale jisté věci neměním. Od začátku mám třeba stále stejnou tašku. Dopustit nedám ani na stejnou značku stopek. O ty první jsem sice při povodni v létě roku 2002, kdy nám v Krumlově uplaval barák, přišel, ale hned v srpnu na Barumce jsem si pořídil úplně ty samé, které mám stále.

Udělal jste někdy chybu, která se posádce nemusela vyplatit?
V době mých začátků s Kuncem jsem jednou zapomněl doma rozpis na jednu kratší vložku. Museli jsme to takzvaně odjet na oči. Naštěstí jsme už měli náskok, třídu vyhráli a oba s Jindrou jsme se tomu potom zasmáli.

Kdy vám bylo nejhůř?
Paradoxně to nebylo v autě, ale ve chvíli kdy jsem na sedadle mitfáry neseděl. Před dvanácti lety, v době kdy jsem jezdil s Pavlem Kundrátem, jsme vynechávali srpnovou Barumku. Zavolal mi kamarád ze Zlína, jestli bych nezaskočil v jedné posádce. Něco mi říkalo, abych tu nabídku odmítl. Ten pilot na obávané Pindule boural a spolujezdec Luděk Kocman tehdy zemřel. Na jeho místě jsem mohl sedět já, takže jsem se podruhé narodil. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mě mrazí v zádech.

Pojďme raději do současnosti. Jezdíte s Vlastimilem Hodaněm. Jak se vám daří?
V první řadě musím říct, že se už nesoustředíme na celý seriál českého šampionátu. Loni jsme jeli dva a letos plánujeme tři závody. Jezdíme jen soutěže, které se takzvaně točí kolem našich baráků, tedy Šumavu, Krumlov a pak ještě Pačejov (pozn. – Západočech Vlastimil Hodaň žije v Dobřívi u Rokycan). Letos možná přichystáme jedno překvapení, ale to si teď nechám pro sebe.

Na Šumavě jste se blýskli třetím místem ve třídě.
S tím jsme ani nepočítali. Šumavu jsme brali jen jako test před Krumlovem a byli mile překvapeni tím, jak to dopadlo. Obecně se ale dá říct, že oba jezdíme už jen pro radost. Ale když už v tom autě sedíme, tak samozřejmě bojujeme a těší nás, že zatápíme mladíkům s novějšími a relativně lepšími auty. Vlasta je navíc mazák s více než dvěma stovkami odjetých soutěží. Sedne si za volant skoro po roce a je čím dál lepší. Asi oba zrajeme jako víno (smích).

Už za pár dní o třetím květnovém víkendu je na programu domácí Rallye Český Krumlov. Co pro vás tato soutěž znamená?
Krumlov je srdeční záležitost. Byla to i má vůbec první rallye v kariéře. Nikdy asi nezapomenu na první rychlostku dnes už neexistující vložky přes Přídolí a příjezd na šotolinu za Lověšicemi. Ten rachot mám stále v uších. Ale takových podobných zážitků bylo víc. Jen namátkou třeba VW Cup na Kanárských ostrovech.

Co vlastně říkáte na změny, které Krumlov v posledních letech potkaly?
Jako rodilého Krumlováka mě samozřejmě mrzí, že se centrum rallye přesunulo do Budějovic. Na druhou stranu je to dobré pro diváky a třeba i pro kluky ze servisu, kteří se mohou na výstavišti na soutěž osobně podívat.

Odbočme. Nelákalo vás někdy posadit se přímo za volant soutěžního vozu?
To mě lákalo vždycky! S autem jsem se samozřejmě svezl, ale dnes už bych si za volant v závodě nesedl. Každý, kdo má řidičák si myslí, že umí jezdit. Ono ale jezdit rychle po silnici, což bohužel dnes často vidíme, a při závodech, to je jako nebe a dudy. K pilotům mám obrovský respekt a obdivuji je. Na druhou stranu, o spolujezdcích se mluví málo, ale jsou to spojené nádoby. Jeden bez druhého se neobejdeme.

Můžete označit největší úspěch ve vaší dlouhé kariéře?
Poháry jsou poháry a když mám jmenovat, tak by to asi byly ty tituly mistrů republiky. Pro mě je ovšem největším úspěchem moment, kdy celí a zdraví dojedeme do cíle.

Co tedy pro vás rallye jako taková znamená a co vás nutí stále dál pokračovat?
Rallye je celoživotní závislost! Začínal jsem pozdě, ale ani po víc než dvaceti letech si neumím představit, že bych měl rok vynechat a nejet ani jeden závod. Ten čas samozřejmě přijde a budu se muset jen koukat. Ale asi nebudu. Byl bych naštvaný, že v tom autě nesedím.