Jak sama dvacetiletá Sabina Milová říká, badminton je nedílnou součástí jejího života, které se už nikdy nechce vzdát.

Necelé tři měsíce nové sezony jsou za námi. Jak ji zatím hodnotíte a co vás ještě čeká?

Právě jsem se vrátila z Maďarska, což byl můj poslední mezinárodní turnaj do konce roku. Nyní bude čas na pořádný trénink, protože cítím, že jsem trochu oslabená. Na začátku prosince hrajeme ještě druhé kolo extraligy a začátkem příštího roku mě čeká celostátní turnaj dospělých v Těšíně. V plánu mám ještě Litvu, Lotyšsko, Holandsko nebo Finsko. Už teď toho opravdu není málo.

Jste členkou české reprezentace. Kolik badmintonistů Česko reprezentuje?

Od čtrnácti do osmnácti let jsem byla v juniorské reprezentaci. Teď, když hraji za dospělé, je mnohem náročnější se do této elitní skupiny probojovat. Momentálně jsem v širším výběru, kde jsou čtyři holky singlistky, pět kluků singlistů a několik málo párařů, kteří hrají debla a mix.

Jak probíhá samotný výběr reprezentantů a nominace?

Reprezentanty vybírá profesionální komise, kde jsou trenéři a lidé z badmintonového svazu, kteří sledují průběžně turnaje a výsledky hráčů. Pokud má někdo dobré výsledky, podívá se často i do zahraničí. V nejbližším termínu se bude konat Mistrovství Evropy družstev v Kazani. Tam bude nominace pět kluků a pět holek, kteří pojedou reprezentovat. Protože se ale budou hrát singly i debly, je těžké se tam z mé pozice, jako čtvrté singlistky, dostat.

Působíte v SK Badminton Český Krumlov, kde s prvním týmem už několik sezon hrajete nejvyšší soutěž v republice. Jak se vám momentálně daří?

Čtyři sezony za sebou se držíme na čtvrtém místě. Jsem trochu zklamaná, že jsme minulý rok nezískali bronzovou medaili, na kterou jsme měli. V semifinále se počítalo s mým bodem za výhru ve dvouhře, ale zápas jsem nevyhrála. To samé ve čtyřhře s Hankou Milisovou následující den, kdy jsme hráli o bronz. Na konci sezony jsme si dali cíl, že extraligu vyhrajeme, ale nyní je vše trochu jinak. Teď naopak doufáme, že se v nejvyšší soutěži udržíme, protože jsme letos jako tým hodně oslabili. Nemáme žádnou zahraniční posilu, což je pro jiné týmy v extralize velkou výhodou.

Jak se vám v krumlovském týmu hraje?

V týmu jsou převážně kluci. Už jsem si zvykla na to, že čas trávím převážně s klukama. A jsem za to i ráda, protože nemám strach, že bychom se někdy hádali, jako tomu bývá u holek. Parta jsme skvělá! Je to možná i tím, že jsme všichni v podobném věku, rozumíme si a navzájem se podpoříme. Na kurt nikdy nejdu s pocitem, že nesmím ostatní zklamat, protože všichni počítáme s výsledkem i s prohrou. Myslím si, že bych v Česku těžko hledala lepší tréninkovou skupinu, než je ta naše.

Kdy jste vlastně poprvé vzala do ruky badmintonovou raketu a vyrazila na kurt?

Badminton jsem začala hrát v osmi letech. Rodiče chtěli, abych dělala nějaký kroužek, tak jsem nejdříve docházela do hudebky, kde jsem hrála na zobcovou flétnu. Po nějaké době začali přemýšlet o sportu, a protože mamka dříve také hrála badminton, byl jasnou volbou. Sport vlastně najednou zvítězil nad hudbou, na kterou jsem postupně přestávala mít čas.

Čím jste starší, tím to musí být čím dál více náročnější. Jak zvládáte skloubit badminton se studiem?

Na základní škole to bylo jednoduché. Pak jsem začala docházet na gymnázium, a to začalo být těžší. Musela jsem něco obětovat a smířit se s tím, že nebudu mít vždy skvělé známky. Nyní mám na vysoké škole individuální plán, který nebylo tak jednoduché dostat. Musela jsem přinést potvrzení o tom, že jsem členkou reprezentace. Povedlo se, a tak mohu s čistým svědomím jezdit na turnaje.

Badminton je fyzicky náročný sport. Co je pro vás po té druhé stránce, tedy psychické, nejtěžší?

Badminton je hodně rychlý a na kurtu se musím maximálně soustředit. Když na dvě minuty vypadnu myšlenkama jinam, něco se nepovede, a já na to stále myslím, tak už nemám šanci soupeře dohnat.

Jak vypadá váš klasický týden?

V pondělí mám hned ráno trénink, odpoledne jedu do školy, ze které chvátám na další večerní trénink. Ostatní dny jsou na tom podobně, vždy škola spojená s tréninky. V úterý a v pátek odpoledne se ještě snažím pomáhat s tréninkem malých dětí. O víkendu pak jezdím většinou na turnaje a když jsem náhodou doma, tak opět trénuji. Když se nad tím zamyslím, tak opravdu moc volného času nemám. Pokud se nějaký najde, snažím se chodit na regenerační masáže nebo navštěvuji fyzioterapeuta.

Do jakých zemí jste se díky badmintonu už podívala?

Kromě sousedních zemí, jako je například Slovensko, jsem navštívila Estonsko, kde jsem měla možnost dva týdny trénovat a poté se zúčastnila mezinárodního turnaje juniorů. Byla to skvělá zkušenost, protože jsem jela poprvé sama trénovat do zahraničí a otevřelo mi to oči. Uvědomila jsem si, že člověk, pokud není sám aktivní, tak je mu k ničemu, že je v jiné zemi. Také musím zmínit letošní turnaje v Bulharsku nebo Izraeli, které mi daly opět hodně zkušeností, protože jsem nikdy necestovala tak daleko. V Bulharsku jsem se umístila na třetím místě v singlu, což znamenalo posun ve světovém žebříčku o víc než sto míst dopředu.

V České republice jste na třetím místě ve dvouhře, jak je to s tím žebříčkem světovým?

Světový žebříček se aktualizuje každý týden a momentálně jsem na třistadesátém místě. Hodně jsem se posunula, protože v sprnu jsem byla někde v sedmé stovce. K tomu mi pomohl hlavně ten zmiňovaný turnaj v Bulharsku. Teď už vím, že na nejlepší třístovku mám. Mým dalším cílem je tedy dostat se do nejlepší dvoustovky na světě.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

To je velmi těžké říct, ale vyzdvihnu tři největší. Když jsem začala jezdit na mezinárodní turnaje dospělých, stanovila jsem si cíl získat medaili z dvouhry. V Bulharsku se mi to povedlo vlastně hned napoprvé, což považuji za svůj největší úspěch. Druhým jsou tři zlaté medaile z celostátního turnaje dospělých, z toho dvakrát za sebou na turnaji v Benátkách nad Jizerou. Ten se koná vždy hned po letní přípravě, takže na Benátecký pohár jedu dostatečně připravená. Loni jsem ho vyhrála poprvé a letos jsem vítězství obhájila. Na třetí místo největších úspěchů rozhodně patří bronzová medaile našeho týmu z extraligy.

Zkuste si sebe samu představit za nějakých pár let. Kde se vidíte?

Studuji obor Výchova ke zdraví na Jihočeské univerzitě, kde mě ještě čekají tři roky studia. Upřímně nevím, co bude potom, protože nejsem moc studijní typ a k životu nepotřebuji nejlepší titul a skvělou práci. Chtěla bych dělat to, co mě baví, a hlavně aby byla má práce jedna velká akce. U badmintonu bych chtěla zůstat napořád, ale nejvíce samozřejmě záleží na zdraví. Hodně se zajímám o stravu a zdravý životní styl, což bych chtěla spojit se sportem a být například kondiční trenérkou.

Nastala někdy chvíle, kdy jste si řekla: „Teď s badmintonem končím!“?

Určitě, a ne jednou! Poprvé, když jsem se rozhodovala, na jakou střední školu půjdu. Byla jsem totiž hrozně nerozhodná, protože jsem věděla, že kdybych šla studovat do Budějovic, neměla bych tolik času na trénování. Nakonec jsem tedy zvolila místní gymnázium, abych se mohla věnovat tréninkům naplno. Druhá krizovka přišla ve třetím ročníku na gymplu, protože jsem neustále jezdila na turnaje a ve škole jsem hodně chyběla. Říkala jsem si, jestli mi to vůbec za to stojí, jestli přeci jen nechci ten klidný život, který mají moji spolužáci, kdy si můžou po škole zajít na kafe nebo do hospody, na což jsem neměla čas. V červnu jsem se dokonce rozhodla, že přestanu trénovat a budu dělat to, co ostatní. Našla jsem si brigádu v kavárně, ale po dvou měsících mi došlo, že mi vlastně něco hrozně chybí. V srpnu jsem tedy začala opět trénovat a od té doby vím, kam patřím.

Co je na badmintonu nejkrásnější?

Nejkrásnější je pocit, kdy si po nějaké delší tréninkové odmlce vezmu do ruky raketu a vrátím se zpět na kurt. Přirovnala bych to k muzikantovi, který v určitém věku odložil hudební nástroj, po letech se k němu vrátil, a zjistil, že je vlastně hrozně šťastný. To je to, co mě naplňuje. Samotný pocit, že můžu hrát. Člověk se musí neustále zlepšovat a posouvat vpřed a je velmi těžké skloubit sport se školou. Trénink mě ale naučil velké soustředěnosti a disciplíně. Badminton je můj život a nedokážu si představit, že by nebyl mou součástí.

Radka Kmochová