„Jestli si někdo myslí, že cesta ugandským turnajem byla pro Kopřivu a Floriána jako procházka růžovým sadem, tak to není pravda!" předesílá kouč a jedním dechem pokračuje: „On totiž žádný africký turnaj není takový. A jestli si to někdo myslí, tak se zatraceně plete! Místní podmínky v Ugandě se totiž nedají srovnat s ničím, na co jsme my Evropané z domova zvyklí. A kdo přijede na podobnou akci poprvé, tak doslova jen a jen zírá. Zírá už dlouho před začátkem turnaje, když se z jeho kapsy vytrácejí peníze za letenky, pojištění nebo různá očkování, která je nutné z bezpečnostních důvodů absolvovat. Podruhé pak zírá, když jej hned po příletu ze spárů penězchtivého celníka se samopalem, který si jej chce za jednu „selfie" fotku pořízenou již mimo letiště neprávem odvést na policejní stanici a plánuje další obvinění, a pak ho vysvobodí až tučný dvousetdolarový úplatek. A do třetice znovu zírá tehdy, když zjistí, co to za vynaložené peníze vlastně pořídil."

Vyhrát turnaj v Africe je však asi o něco lehčí, než v Evropě…

„To ano, ale rozhodně to není jednoduché. Už jen hrát místo palubovky na betonu, v hale, kde fouká vítr rychlostí několika metrů za sekundu a kde se časně ráno při tréninku vesele prohánějí krysy, tak to je jen pro otrlé. Orientovat se pak ve světelných podmínkách, které se jen těžko dají nazvat regulérními, na badmintonových kurtech, které jsou zmačkané, jako by je právě někdo vyndal z pračky, jsou plné hrbolů a upatlané od izolepy, to pak už vyžaduje značnou dávku hráčského umu i osobní odvahy. Hráč neznalý místních poměrů si nemůže být jistý ničím, žádným svým úderem ani pohybem, neboť nebezpečí v lepším případě vymknutého kotníku číhá doslova na každém kroku. Jistotou pro našince pak je snad jen to, že stojí na svých nohách a drží v ruce raketu. A právě tyhle podmínky jsou pro zdánlivě papírově slabší Afričany výhodou. Jsou na ně totiž zvyklí a takový ugandský turnaj patří dle slov mnohých pravidelných účastníků afrického okruhu k lepšímu průměru. Tvrdá podlaha, špatná viditelnost, průvan, zcela jiný okolní svět, kterého se člověk někdy až bojí, a obrovské odhodlání vytáhnout se v zápase proti Evropanům, to všechno činí z Afričanů opravdu nepříjemné až jedovaté soupeře. Zvlášť, když se mnozí z nich připravují v národních centrech, jako třeba Nigerijci, v podmínkách, o kterých se nám doma ani nesní. Nebo jste snad někdy slyšeli, že by si český badminton mohl dovolit tréninkové centrum a v něm třicet hráčů?" klade kouč řečnickou otázku.

Závěrem Radek Votava ještě podotýká: „Všechno jmenované, spolu s překvapeními v podobě neustálých změn časového plánu a testování nového bodovacího systému na tři vítězné sety do jedenácti bodů s možností nastavení do patnácti, které však pořadatelé oznámili až na schůzce vedoucích družstev v předvečer zahájení turnaje, to vše činí pravděpodobnost úspěchu v turnaji mnohem nižší, než by se mohlo na první pohled zdát. Chvílemi pak původně zamýšlená sázka na úspěch připomíná spíše ruletu, nežli cestu za jasným cílem. Klukům proto blahopřeji a moc děkuji za úžasný týden strávený v Ugandě a zároveň ten nejlepší narozeninový dárek, který jsem kdy dostal! Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří nám v boji o postup na Evropské hry pomáhají!"