Před pěti lety to měl být konec definitivní. „ Přesně tak. Už jsem vůbec nevěřil, že bych se k motokrosu vrátil. Dělal jsem ho více než čtvrt století. Ale skončil jsem komplet a všechno jsme prodali. Zbyly mi jenom plasty na kawasaki. Prostě tlustá čára,“ usměje se českobudějovický závodník. „Kromě mistrovství světa v Lokti jsme se na závody nejezdili ani dívat,“ dodá.
Zlom nastal, když se začaly blížit čtyřicáté narozeniny a tím pádem i možnost startovat mezi veterány v mezinárodním mistrovství republiky. „Kamarádi mě začali popichovat, jestli mi to nechybí a nesvrbí mě ruce. Začalo to ve mně trošku hlodat a chytla se toho i moje přítelkyně. Pak už netrvalo dlouho a zrodila se myšlenka, že bych to zkusil znovu,“ přibližuje úplné prvopočátky svého návratu na motokrosové tratě.
Rodiče, kteří ho po celou závodnickou kariéru podporovali, o jeho plánu neměli nejmenší tušení. „Domluvil jsem se s kamarádem Martinem Marhoulem, že mi ze začátku pomůže finančně. Původní plán byl ale takový, že koupíme dodávku, motorku a budu si jezdit jen tak pro radost,“ uvádí. „A kdyby mě to chytlo, tak bych zkusil třeba krajský přebor. Jen tak úplně na pohodu,“ zdůrazní.
Jenže nakonec je z toho opět závodění úplně naplno. „Když mi bylo devětatřicet, tak jsem domů přivezl motorku, postavil ji do garáže a oblékl se do závodnického. Pak jsem zavolal rodiče a ti se nestačili divit,“ směje se. „Bylo to v době, kdy začínal koronavir a nebyla dobrá doba. Myslel jsem si, že mi to hodí na hlavu. Ale opak byl pravdou a chytlo je to skoro více než předtím,“ popisuje, jak se otec Zdeněk starší po pětileté pauze opět vrátil do role svědomitého mechanika.
Jenže návrat do mistrovství republiky přinesl pochopitelně i řadu problémů. „Museli jsme koupit karavan a začali jsme vlastně úplně od nuly. Stálo to hrozně peněz a zadlužení jsme ještě teď,“ připouští. „Ale jsme zpátky a věřím, že to stojí za to,“ dodá odhodlaně.
Celou svou kariéru odjezdil Blábolil jako soukromý jezdec. A na „stará kolena“ se najednou objevil v prestižním týmu Yamaha Čepelák Racing . „S Jirkou Čepelákem se celoživotně známe. Závodili jsme spolu, i když on býval o hodně lepší než já. Jiskra přeskočila v momentu, kdy jsme řešili auto na závody a Jirka ho prodával. Už při té příležitosti se mě ptal, jak to mám na tenhle rok. Musel jsem ho odmítnout, protože jsem byl domluvený s Martinem Marhoulem. Jirka Čepelák byl ale neodbytný a poslal mi na e-mail nabídku, která nešla odmítnout. Takové podmínky jsem za celý život neměl. A navíc mi je nabídl poté, kdy mě vlastně pět let nikdo neviděl závodit. On je v depu ikona a šel vlastně takhle s kůží na trh,“ nesmírně si vážil nabídky, kterou dostal. „S Martinem Marhoulem jsme se domluvili a on to pochopil, protože je to rozumný člověk.“
Co od Blábolila současný státní trenér Čepelák očekává? „Asi tušil, kde bych se mohl pohybovat. Ale žádný konkrétní cíl jsem nedostal. Ví, že jsme motokros v našich podmínkách celý život dělali tak, jak jsme nejlépe uměli. Důvěra je mezi námi opravdu velká, to si nemohu stěžovat,“ chválí si.
Loňský rok pojal zkušený Jihočech jako přípravu. „Chodil jsem jezdit jenom o víkendu. Za loňský rok jsem najel dvacet hodin. Letos už to bylo jiné. Angažmá v týmu Jirky Čepeláka je prostě závazek. Zároveň mi to dodalo větší sílu a přes zimu jsem trénoval opravdu hodně. I čtyři hodiny denně. V zimě jsem běhal potmě s čelovkou. Asi málokdo si to dokáže představit, co za tím stojí, aby člověk dobře závodil,“ říká a jeho slova nejlépe potvrzuje vyrýsovaná postava bez jediného gramu tuku navíc.
Prvním závodem po pětileté pauze byl krajský přebor ve Voticích, který Blábolil mezi veterány suverénně vyhrál. „Přišlo mi to, jak kdybych pauzu vůbec neměl. Jak to člověk dělá celý život, tak bylo všechno při starém,“ neskrýval překvapení.
A pak už přišla obnovená premiéra v mistrovství republiky v Pacově. Nějakých pět tisíc diváků, plný startovní rošt, opravdu velké závody. A Blábolil dvakrát druhý za nedostižným Petrem Bartošem, který byl dokonce šestý mezi elitou třídy MX1. „Pacov je vždycky po všech stránkách obrovský závod. V depu jsme měli kompletní tým s veškerým zázemím, což pro mě bylo splněním snu. Je to úroveň, jakou jsem viděl jenom na mistrovství světa v Lokti a zíral na ni s otevřenou pusou. Chtěl jsem uspět. Můj tajný sen byly stupně vítězů, což se povedlo. A byl jsem za to šťastný. Za celý život jsem měl řadu úspěchů, ale ten Pacov pro mě byl hrozně emocionální. Poprvé mi tekly na stupních vítězů při státní hymně slzy,“ svěřil se. „Po první jízdě mi přinesl jeden ze sponzorů týmu Pepa Toman čepici Bridgestone, kdyby to prý vyšlo, tak abych si ji vzal na stupně vítězů. To jsou takové maličkosti, které ale strašně potěší a nabíjí,“ přiznává.
Petr Bartoš je mezi veterány nejspíš nepolapitelný a první závod pro zranění vynechal druhý favorit Martin Žerava. „Na Bartoše jsem v kvalifikaci ztratil šest vteřin na kolo. To je strašná ztráta. S ním se závodit nedá. Ale druhé místo je reálné. Uvidíme, kdy se vrátí Martin Žerava, dobře jede Honza Douša a chytit se může i někdo jiný. Ale když jsem k tomu takhle čichl, tak bych chtěl vepředu dojíždět pořád,“ neskrývá.
Druhý závod čeká Blábolila i jeho soupeře v neděli v Jiníně. „Doufám, že vyjde počasí, přijdou lidi a dopadne to zase dobře,“ přeje si.
