V minulém roce jsem se totiž po několik měsíců intenzivně zabýval stavební i uměleckou historií a současností tohoto unikátu nezávislé kultury. Zmé práce následně vznikla publikace s názvem „Palác Akropolis – rozhovory“, kterou panu Kalkušovi rád věnuji, pokud bude chtít pochopit skutečný smysl a význam prostoru, který nazval velmi nepřesně „koncertním sálem“. Vzhledem ktomu, že článek zpera člena Strany zelených vykazuje i další nepřesnosti a spekulace, cítím - coby autor knihy o Akropoli - povinnost uvést chybná tvrzení pana Kalkuše na pravou míru. Ostatně, má-li se v Českém Krumlově narodit „mladší sourozenec“ Akropole, měli by mít krumlovští občané právo na nezkreslené informace o její pražské „příbuzné“.

Palác Akropolis předně není koncertním sálem, nýbrž rozsáhlým a architektonicky cenným multifunkčním prostorem zroku 1927, zasazeným do srdce pražské čtvrti Žižkov, vněmž bylo od roku 1995 do současnosti zrealizováno přes 7 000 produkcí. Palác od té doby navštívilo více než 2500000 lidí. A nešlo přitom „jen“ o fenomenální koncerty domácích či zahraničních hudebních špiček. Bývalý český prezident Havel vPaláci osobně uvedl premiéru jedné ze svých her a křtil zde i svou předposlední knihu. VAkropoli se návštěvníci mohli setkat sprodukcí kultovního Divadla Sklep, projekcemi filmů předních českých režisérů Chauna či Vorla, nebo nověji sdramatizací komiksu „Hana a Hana“, příběhu dvou ztřeštěných kreslených dívek, důvěrně známých čtenářům společenského týdeníků Reflex. Své texty vAkropoli četla legenda českého undergroundu Ivan Martin Jirous a literárních večerů se vPaláci účastnily takové hvězdy spisovatelského nebe jako Michael Viewegh, Jáchym Topol nebo Jaroslav Rudiš, který je dnes širší veřejnosti znám jako autor literární předlohy kposlednímu Ondříčkově filmu Grandhotel. Své práce vAkropoli vystavovala vynikající fotografka Gabina Fárová, podobně jako řada dalších významných umělců. Dramaturgický tým Paláce Akropolis je neúnavným generátorem řady naprosto unikátních kulturních projektů, jejichž výčet je nad rámec tohoto článku. Akropole bojuje silou umění (i vizuálního!) proti rasové nesnášenlivosti, fyzickým i mentálním hendikepům a podporuje skupiny sociálně slabé či menšinové, což by mohl nebo spíše měl člen Strany zelených ocenit. Palác Akropolis je také místem, vněmž se setkávají lidé. Zní to prostě až banálně, a ve skutečnosti to prosté skutečně je. Potkávají se vněm rezidenti Žižkova sumělci ituristy. A tento jedinečný mix lidí vytváří cosi neopakovatelného a výjimečného. Atmosféru dýchající tvůrčí svobodou, uvolněností a kouzlem vzájemného poznávání, kterou umocňují strhující interiéry proslulého českého výtvarníka Františka Skály. Mimochodem za interiérové řešení Akropole obdržel Skála spolu sDavidem Vávrou prestižní cenu Grand Prix Obce architektů. „Mladší sourozenec“ Akropole, který má vzniknout vČeském Krumlově, bude podle mých informací nabízet občanům města produkci velmi podobnou té pražské, stím rozdílem, že navíc poskytne prostor pro prezentaci talentovaným umělcům zjihu Čech.

A právě taková instituce ve městě již léta velmi citelně absentuje i podle pana Kalkuše, který ovšem vsouvislosti snovým klubem vyslovil také obavu zvýskytu drog. Této jeho starosti rozumím a to nejen jako autor knihy o Akropoli, ale především coby otec dítěte, které bude také jednou chodit do školy. A právě zde je nutné učinit definitivní přítrž všem možným spekulacím, týkajícím se potenciální konzumace a distribuce drog vnovém klubu, ale také vjeho bezprostředním okolí. Sdrogami nemá již léta pražská Akropole nejmenší problém. Vše řeší dobře fungující ochranka a obsluha na barech ve spolupráci s policií, která eliminuje již vzárodku jakýkoli náznak projevu dealerství. Nebo spíše eliminovala. VAkropoli se prostě drogy nenosí. Nejde totiž o lacinou diskotéku, kde bývá mnohdy jediným cílem pubescentů intoxikace sebe sama jakoukoli dostupnou psychotropní látkou, a to vco možná nejkratším časovém úseku, neboť hudební produkce bývá jen dunivou kulisou. Kladení rovnítka mezi nezávislou kulturu a drogy je sice také velmi lákavé, ale ztakto zjednodušeného a hloupého názoru pana Kalkuše skutečně nepodezírám. A ještě něco. Pražská Akropole je ještě blíže základní škole, než má být ta krumlovská a takřka sousedí sjedním ze známých metropolitních parků. Vparku se prochází denně desítky maminek skočárky, ale „řádí“ tam také „hordy“ malých „špuntů“. Nikdo znich nejeví známky frustrace zexistence Akropole a ani před klubem nestojí fronty narkomanů, dožadujících se kvůli „dávce“ předčasného otevření Paláce. Některé maminky sdětmi si vrámci procházky rády zajdou na oběd do restaurace v Akropoli, a nikoli na „lajnu perníku“ (rozumějte pervitinu). Pan Kalkuš ve svém článku také čtenářům odhalil, že klub Akropolis „byl v minulosti zmiňován vtisku vsouvislosti s velmi štědrými a možná i kontroverzními příspěvky od radnice Prahy 3“. Nutno podotknout, že Akropole je vcelostátním tisku zmiňována téměř denně a to především díky své nadmíru kvalitní kulturní produkci. Úspěch jde bohužel často ruku vruce spomluvami, pramenícími nezřídka zprosté lidské závisti. Pražská Akropole byla vminulosti skutečně konfrontována svyloženými nepravdami, souvisejícími sfinancováním svého provozu. Je to logické, protože sklízí úspěch i vzahraničí a určitá skupinka lidí jí ani jejímu týmu nemůže úspěch odpustit. Jednalo se vždy o tvrzení ničím nepodložená a lživá. Proto by pan Kalkuš neměl věřit všemu, co je vytištěno na papíře. Poškozuje tak zbytečně kulturní instituci, která vKrumlově ještě nestačila vzniknout.

Ostatním výtkám či přesněji starostem pana Kalkuše, vyřčeným na adresu nové krumlovské Akropole, raději nechci rozumět, protože je považuji za zástupné (parkování a hluk) nebo poltické (nedůstojná rychlost schvalování projektu). Pan Kalkuš na jedné straně teskní nad skutečností, že Krumlov nemá (a mohl mít!) klub skvalitním programem, ale jedním dechem dodává, že by měla vzniknout jakási nezávislá studie, zníž by mělo být patrné, jaké problémy (byť jen potenciální) budou zexistence klubu vyplývat. Při vší možné úctě kpanu Kalkušovi, jehož osobně neznám a nemohu být tedy vůči jeho osobě zaujatý, považuji vtomto kontextu jeho volání po vzniku podobných studií za neúčelné. Již samotná existence pražské Akropole dokládá korektnost a vážnost záměru, schváleného krumlovskou radnicí. Viděno čistě pragmaticky, pokud by se v ČeskémKrumlově chovala Akropole kmístním obyvatelům, vyhláškám a zákonům neuctivě, ztratila by nemalou část svého kreditu a současného lesku.

A to není rozhodně málo. Navíc nový klub, který vKrumlově vznikne bude naprosto výjimečně řešen zhlediska šetrnosti kživotnímu prostředí. Tak, jak je klub nyní „narýsován“ jedním zarchitektonických studií, je bez nadsázky zeleným unikátem moderní architektury 21. století, který nebude mít vČeské republice obdoby. Stačilo, aby se pan Kalkuš zeptal majitele Centra nezávislé kultury Palác Akropolis, a.s. Jistě, vzdálený pražský klub, zabývající se produkcí čehosi tak záhadného, jako je nezávislá kultura, svádí kmnoha zkresleným představám zříše fantazie. Ideální ovšem bude, když poznáte pravdu. A to buď zprostředkovaně, za pomoci internetu, nebo přímo. Můžete se do Prahy rovnou vypravit, nebo si na otevření nového sesterského klubu vKrumlově počkat.

Závěrem chci ještě upozornit na jedno poměrně závažné tvrzení pana Kalkuše, kterému opravdu nerozumím. Pokud by jím navrhovaná „nezávislá“ studie totiž nastínila i jen minimum možných rizik, spojených sprovozováním klubu, bylo by prý vhodnější najít pro klub jiný pozemek. Takový postup považuji za nerozumný, likvidační a vrozporu s principy svobodného podnikání. Proč? Protože výčet rizik a mechanismus jejich minimalizace či eliminace upravují vtomto ohledu příslušné vyhlášky, zákony a mnohdy i docela obyčejná lidská slušnost, nikoli však názor jedné soukromé osoby, navíc podbarvený stranickými idejemi. Osobně by mne velmi zajímalo, zda se pan Kalkuš, člen Strany zelených, veřejně a tudíž i dostatečně hlasitě dovolává existence obdobných „nezávislých“ studií také u dalších staveb a rekonstrukcí, chystaných na území Českého Krumlova. Především pak u těch komerčních…