Herečka Petra Hřebíčková: Člověk si někdy umí v hlavě udělat pěkně nepěkně

Je název filmu inspirován písní Štěstí je krásná věc od Petra Hapky a Michala Horáčka, kterou nazpíval Richard Müller?
Nevím, zda šlo přímo o inspiraci, ale je pravda, že se tvůrci s Richardem Müllerem spojili. On pro náš film dokonce nazpíval novou písničku, která je velmi krásná, něžná a silná.

S písněmi dvojice Hapka–Horáček už nějaké zkušenosti máte…
Ano, s Michalem Horáčkem jsem se setkala před více než deseti lety při lyrikálu Kudykam, který se hrál ve Státní opeře. Byl to pro mě jakýsi most ze Zlína do Prahy. Naše spolupráce ještě s režisérem Dodem Gombárem pak pokračovala ve Švandově divadle na projektu Český kalendář. Michal Horáček tehdy napsal cyklus villonovských balad a požádal širokou veřejnost, aby mu na jeho texty posílala svoji hudbu. On si potom vybral to nejlepší, a každý měsíc jsme je ve Švandově divadle zpívali a poté vznikla i stejnojmenná nahrávka. A představte si, naše spolupráce pokračuje dál. Michal Horáček totiž na počest Petra Hapky a jejich prvního setkání pořádá každoroční koncert Hapkových písniček. S tímhle koncertem „Hapka a jeho potměšilí hosté“ se jezdí po různých městech, takže s nimi čas od času také vyjedu. Jejich písničky mi jsou blízké.

Mirka van Gils Slavíková z Peče celá země: Jsem vlastně šílený blázen

Vraťme se k filmu Štěstí je krásná věc, kde hrajete hlavní roli Jany. Co o ní prozradíte?
Jana je úplně obyčejná venkovská holka. Ale já o ní vlastně nikdy nepřemýšlela jako o samostatné jednotce. Janu s Čendou, kterého hraje Karel Zima, vnímám jako dvojici, která k sobě neodmyslitelně patří. Jejich spojení a samotný fakt, že se našli, je vzácné. Jde o lidi bez práce, kteří nejsou nijak vysoce intelektuálně vybavení, ale zato živočišní a opravdoví. Žijí na podpoře, což není zrovna chvályhodné, ale jim to moc nevadí. Za penězi se nijak neženou, nejsou pro ně důležité. Jde jim hlavně o životní pohodu. Jsou sice naivní, ale hodnoty mají postavené možná správněji než leckterý intelektuál. Umějí žít život tady a teď, radovat se z maličkostí a problémům se zasmát.

Kde se film točil?
Stěžejní byla vesnička Líšná, kde se netočilo poprvé. Opravdu krásné místo i okolí. Také se natáčelo v Praze v dinoparku, na Vltavě, v luxusním hotelu s výhledem na Hrad. Po dlouhé době šlo o natáčení, kdy jsem s sebou neměla své děti, a tak se mohla věnovat jen sama sobě, což jsem si vážně užívala. Důležitá pro mě byla také osobnost Karla Zimy. On je totiž chodící láva energie, ohňostroj. Je skoro pořád pozitivně naladěný, a i když třeba není, rozhodně tím nikoho nezatěžuje. Prostě miluje život, a to je krásně nakažlivé.

Po narození druhého dítěte jste se vrátila do filmového světa hned se třemi filmy. Jak se vám to povedlo?
Přes prsty režiséra a scenáristy Petra Kolečka a Příliš osobní známost s režisérkou Martou Ferencovou jsem točila hned za sebou. Pamatuji si, jak jsem dotočila beachvolejbalové Přes prsty a měla pocit, že bych potřebovala aspoň půl roku odpočívat, jenže hned druhý den jsem musela jít na kostýmovou zkoušku Příliš osobní známosti. Popravdě jsem se trošku rozklepala a dostala panickou ataku. Bylo to ale především tím, že jsem byla vyčerpaná, navíc se mi k tomu i přidala nějaká střevní viróza. Prostě jsem se celkově psychicky vyděsila. Člověk si holt někdy umí v hlavě udělat pěkně nepěkně… Potřebovala jsem se jen uklidnit a pořádně se vyspat. Pak už to šlo dobře. Film Štěstí je krásná věc přišel až po půl roce, to už byl mladší syn větší a nemusela jsem ho vozit s sebou.

Jak malý Mikulášek tehdy snášel natáčení?
Měli jsme velké štěstí, protože mi pomáhala kamarádka ze Zlína, dcera mých zlínských hereckých kolegů. Adinka akorát přestupovala do nového zaměstnání a zařídila si to tak, aby mohla nastoupit až po dotočení mých dvou filmů. Adinka Julinová je vystudovaná logopedka, úžasně se Mikulášovi věnovala, byla s ním i na natáčení. Neskutečně mi pomohla, a to nejen hlídáním, ale hlavně psychickou podporou. Věděla jsem totiž, že když točím, je syn s někým, komu mohu naprosto věřit a kdo mu dá úplně všechno, co zrovna potřebuje. Vždycky mě dojímá, když o tom začnu mluvit… Samozřejmě nastaly situace, kdy jsem z karavanu musela odejít, a Mikulášek plakal, ale byla to jen chvilka, protože se mu fakt intenzivně věnovala. Tuhle dobu tedy snášel dobře, stejně jako starší Šimonek, který zrovna nastupoval do školky. S tatínkem (hercem Matějem Dadákem – pozn. red.), druhou chůvou Lenkou a mojí maminkou to zvládli úplně parádně.

Jak jste s Šimonem zvládli vstup do školky?
První týden jsem chodila do školky s ním. Šlo o velmi zajímavý adaptační týden. Roztáčela jsem film a zrovna se točily „nočky“, tedy noční scény. Takže jsem chodila třeba ve tři ráno domů, spala dvě tři hodiny a hned po probuzení jsem vedla Šimonka do školky, kde mě v jednu nabírali a jeli jsme na plac. Ale bylo to na počátku práce a měla jsem i dost energie. Také maminka nám tehdy moc pomohla s domácností, nejenže hlídala, ale i vyprala a uklidila. A taky na Matěje je absolutní spoleh. Navíc skvěle vaří. Další týden se Šimonem zvládli školku spolu. Synův vstup mezi děti byl nutný. Cítila jsem, že už se potřebuje potkávat s vrstevníky. Když jsme totiž čas od času někde na procházce potkali školku, musela jsem dlouho čekat, než se pokochá pozorováním dětí. Zajímalo ho, co dělají. Viděla jsem, že se trochu stydí, ale byl by rád součástí jejich her.

Herec Miroslav Etzler: Nejvíc se člověku uleví, když ztratí ambice

Od rodiny zpět k práci… V pražském Švandově divadle už roky hrajete v inscenaci Cry, Baby, Cry. Prožíváte ji stejně intenzivně jako při premiéře?
A víte že ano?! Až se tomu sama divím. I když došlo k jedné velké změně. Po mém druhém porodu se představení přeneslo z malého studia na velké jeviště, což byl pro mě docela šok, protože jsem svoji figuru měla postavenou pro malý prostor. Všechna gesta jsem musela zvýraznit a některé věci uzpůsobit velké scéně. Ráda také pozoruji kolegyně, jak si s postavami hrají, navíc si dovolíme i improvizovat, čímž se samy bavíme, a znovu nás to nabíjí. Inscenaci hrajeme sedmým rokem, a to přitom vznikla dost nenápadně. Původně se totiž měly odehrát jen dvě reprízy. Martina Krátká nám pěti herečkám tehdy nabídla, že pokud si něco společně napíšeme, tak by nás zrežírovala. Musely jsme si na to vyčlenit volný čas. Až teď s odstupem času, kdy jsem sama matkou, obdivuji holky, jež tenkrát měly malé děti. Inscenaci jsme zkoušely fakt ve volném čase po večerech nebo ráno. Každá jsme dostala zadání napsat si monolog pro ženu, kterou bychom chtěly hrát, což je super výzva.

Přesto byl mezi vámi ženami jeden mužský element…
Ano, a velmi důležitý element, který bohužel už není mezi námi, Jaroušek Jerry Šmíd. Pracoval na roli kouče, ke kterému jde těch pět ženských, aby konečně udělaly něco se svým dosavadním životem. Dokonce jsme absolvovali několik intenzivních lekcí u profesionálů, což nás velmi inspirovalo. Martina naše monology spojila tak, aby měl celek hlavu a patu a přebytečné věci odstranila. Vůbec jsme nečekaly, že by to mohlo mít takový úspěch. Myslím, že to překvapilo i vedení divadla. A už vůbec by nás nenapadlo, že to budeme hrát s takovým úspěchem i po sedmi letech a diváci si vyžádají, aby se naše komedie přenesla na velké jeviště. Je to takový malý divadelní zázrak.