Volám mámě, která bydlí sama v nedalekém městě a je chronicky nemocná. Ujišťuju se, že je v pořádku, alespoň v noci trochu spala a vzala si prášky, které si má vzít. Popovídáme si o počasí a smějeme se historce se zmrzlým kafem, když najednou jen tak mimochodem prohodí: „Hele, už mě nezdržuj, jsem právě na odchodu, došlo mi kafe, mlíko a spousta dalších věcí. Mám na sobě kabát, skočím si do krámu.“

Ach jo, každý den jí kladu na srdce, že má zůstat doma a že ven nesmí, že jí nakoupím a přivezu, co potřebuje, když už odmítá sociální péči. Ale ne, to by nemohla být moje máma. Prý toho nadělám, že jde jen na roh. I kdyby na roh! Přesvědčím ji, aby si zase sundala kabát a poslala mi zprávou, co chce nakoupit.

Zabalím jí porci našeho včerejšího vepřo-knedlo-zela, aby si nemusela dělat oběd, a vyrážím do obchodu. Za chvíli bude desátá, tak už můžu. Ještě si nandat tu roušku, kterou jsem si před pár dny vyrobila, a jedu.

Když si u hypermarketu beru vozík, tak trochu zaraženě zjišťuji, že se na mě usmívá opodál stojící mladík. Zvláštní, v mém věku se mi to zrovna často nestává. Pod tou jeho rouškou musí mít úsměv od ucha k uchu. Najednou mrkne. Ohlédnu se. Ne, jsem tam sama, opravdu mrknul na mě. Sáhnu si do vlasů, jestli tam nemám nějaké třísky z ranního sekání dříví. Nemám, takže tím to nebude.

Moje prababička, široko daleko vyhlášená krasavice, pro to měla hezký název – fixírování. „Ivanko,“ říkala mi, když jsem byla malá. „Když tě budou nějací kluci fixírovat, dělej jako že nic. To je jediná možnost.“

Tak radši dělám, jako že nic, a tlačím vozík dál do obchodu. Uvnitř se bojí pár zákazníků, kteří kolem sebe krouží jako planety na oběžné dráze – hlavně na sebe nenarazit. O to víc jsem překvapená, že na mě začne civět jeden postarší, od pohledu velmi seriózní, čtyřicátník, který si původně v oddělení zeleniny vybíral brambory. I jemu se usmívají oči.

Tohle už není normální. Já teda chápu, že jsem přijela z divočiny, ale džíny mám čisté a i ta stará bunda vypadá celkem lidsky. Vše mi dochází, když se ke mě „nenápadně" přitočí starší pán s vozíkem a zatímco si „jako“ nandavá jablka, civí mi přitom na pusu, mžouráním zaostřuje a neslyšně slabikuje.

Rouška ze starého tričkaŽádný sex appeal osamocené ženy v nesnázích! Žádné feromony čerstvě posekaného dříví! To ta moje rouška s poněkud provokativním nápisem, který jsem vystřihla z mého dvacet let starého trička (viz foto). No, jsem ráda, že jsem alespoň pár lidí v obchodě pobavila. Ale jak jsem si mohla myslet, že se se mnou chce někdo seznámit?! Jak jsem stará, tak jsem blbá. Mimochodem, to říkávala moje prababička taky.

Napište mi na ivana.zabranska@denik.cz.