Začalo to filmovým muzikálem Kdyby tisíc klarinetů o proměně zbraní v hudební nástroje. Mladý Jiří Menzel zde představoval toho, kdo celý zázrak spískal: zběhlého vojáka Schulzeho, jenž v nouzi našel útočiště u sochy geniálního skladatele J. S. Bacha.

Následoval Zločin v šantánu, v němž Menzel svého kolegu Jiřího Suchého nejen režíroval, ale také se s ním podílel na scénáři. Mezitím na prknech pražského divadla Semafor slavily úspěch společné inscenace pánů Suchého a Menzela Ďábel z Vinohrad a Poslední štace. Obě se staly velkým (a bohužel i posledním) sólem pro třetího do mariáše – skladatele a zpívajícího komika Jiřího Šlitra.

Jiřího Menzela po návratu z Ameriky vítá ředitel FS Barrandov Vlastimil Harnach.
Jiří Menzel v Americe: Držel jsem Hitchcocka za ruku

Pane Suchý, vzpomenete si, kdy jste Jiřího Menzela zaregistroval poprvé?
Nevzpomenu. A hned Vám řeknu proč. Tenkrát na počátku šedesátých let se začalo zcela bezděčně tvořit nikým neustavené sdružení lidí, kteří si svým myšlením byli blízcí. Byl to Ján Roháč, Miroslav Horníček, Jiří Šlitr, Vladimír Svitáček, Miloš Forman a další. Všichni se mezi sebou znali. Byl mezi nimi i Jiří Menzel – a mě mezi sebou pozvolna začali trpět. A tak jsem Jiřího Menzela poznával jaksi plíživě. Nejdřív jsem ho jen viděl, pak jsme si vyměnili pár vět…

V roce 1964 ztvárnil Menzel de facto hlavní roli v hudebním spektáklu Kdyby tisíc klarinetů. Vnesl do příběhu zvláštní bezbrannost, ale také svou klukovskou drzost. Jak jste přišli na to, že by pro vámi napsanou postavu mohl být ten pravý?
To by byla otázka pro režiséry Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka. Ti ho totiž angažovali. Ale dnes už nám to bohužel ani jeden z nich nepoví.

Na podzim roku 1966 Menzel v Semaforu režíroval nezapomenutelné představení Ďábel z Vinohrad. Zrovna se blížila premiéra jeho filmu Ostře sledované vlaky. Čí to byl nápad, oslovit ho právě tehdy?
Nápad to byl Jiřího Šlitra. Tenkrát jsme se domluvili, že příští premiéru uděláme každý sám. Důvod byl ten, že když bude hrát jeden, druhý bude mít volný večer. Jiřímu Šlitrovi jsem tedy napsal libreto a texty písní do jeho recitálu Ďábel z Vinohrad a on složil hudbu do mé Benefice. A Šlitr si přizval k režii Jiřího Menzela. Ten můj recitál režíroval Ivo Paukert. Ale jelikož jsme zkoušeli ve stejnou dobu, popravdě nemám tušení, co se dělo u Ďábla z Vinohrad.

Režisér Jiří Menzel.
Vzpomínky na Jiřího Menzela: Neckářovi změnil život, Liška se do něj "zamiloval"

Málo se mluví o tom, jak vznikal film Zločin v šantánu. Nad jeho scénářem jste se sešli vy, Jiří Menzel a spisovatel Josef Škvorecký. Jak přesně vypadala vaše spolupráce? Čím každý z vás přispěl?
Tak tady už vám můžu nabídnout uspokojivou odpověď. Josef Škvorecký napsal příběh. Na mně bylo, abych napsal dialogy, a Jiří to všechno uvedl do filmové podoby. Rozhodl se pro černobílý film, ačkoliv byl už tehdy černobílý materiál vzácnější, a tudíž i dražší. Menzel chtěl natočit film podobný těm, jaké kdysi vytvářel režisér Otakar Vávra. Nakonec byl ale se svou prací nespokojen. Snímek neodpovídal jeho představám. Naštěstí ty jeho představy nikdo neznal, a tak byl výsledek přijímán vlídně.

Zločin v šantánu se strefil do doby ruské okupace. Promítla se tato skutečnost do jeho výroby? Škvorecký chvíli nato odešel do exilu, ale problémy měl asi každý z vás.
Ano, v nemilosti jsme byli všichni. Však si ten film také dlouho plátna neužil.

Tečku za šedesátými lety – a rovněž za érou předčasně zemřelého Jiřího Šlitra – udělala v Semaforu inscenace Poslední štace. (Celý název zněl Proč nám říkají Poslední štace a mně vrahoun, ptá se pan primář.) Hra měla premiéru v dubnu 1968 a byla poměrně ponurá. Vybavíte si, co zajímavého do ní Menzel jako její režisér vnesl?
Kladete na mou paměť dost velké nároky. Co si pamatuju bezpečně, to je fakt, že ještě po letech měl chuť natočit ten příběh jako film.

V roce 1970 si Jiří Menzel zahrál v pozoruhodném snímku Nevěsta, který jste nejen napsal, ale i režíroval. Jakou úlohu jste mu tam přidělil?
Ten film byl lehce surreálný a Jiřího Menzela jsem požádal, aby mi tam sehrál podivnou postavu jakéhosi lyrického reportéra.

Zatímco Jiří Menzel byl u mnoha semaforských projektů, opačně to nefungovalo. Nejednali jste o tom, že byste se objevil v některém z jeho pozdějších bijáků?
Ne. Důvody byly dva. Jednak jsem byl část té doby v nemilosti – a pokud se mě dobrodruzi jako Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak přesto pokusili protlačit do filmu (šlo o snímek Vrchní, prchni!), byl jsem z něj vzápětí vystřižen. A pak, když už jsem mohl volně pracovat, měl jsem té práce zase tolik, že mi na filmy nezbýval čas.

Na místě činu. Režisér na svém filmovém nádraží v Loděnicích u Berouna, kde vznikaly klíčové scény oscarového snímku Ostře sledované vlaky.
Od Vesničky po Rozmarné léto. Kde se odehrávají slavné filmy Jiřího Menzela?

Roku 1982 se Menzel do Semaforu slavně vrátil režií vaší skvělé hry Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40. Dokonce v ní zaskakoval jako herec.
Faust se doopravdy řadí k našim nejzdařilejším hrám. A zaručeně se na tom podepsala spolupráce s Jiřím Menzelem. Jednou skutečně došlo k tomu, že Jiří zaskočil za nemocného Svatopluka Beneše. A my jsme žasli. Text znal pouze z doby, kdy hru režíroval. Tehdy mu zřejmě uvízl v paměti… A toho večera se Benešovy úlohy vrchního, pana Vágnera, zhostil bezchybně. Strach měl jen z písničky Protektorátní blues. Veřejně ji ještě nikdy nezpíval a ohledně svých pěveckých schopností měl oprávněné pohybnosti. Ale nakonec podal obdivuhodný výkon a publikum to ocenilo.

Osobně jsem vás dva zažil při práci v roce 1999, kdy jste společně připravovali hru Pré. Ta patří také k těm velmi vydařeným. Dovedl byste popsat, jak vás vlastně Jiří Menzel režíroval?
Nevím, nakolik to je či není vydařená hra, ale asi bych jí nefandil tolik co vy. Nicméně práce s Jiřím se nám vždycky vyplatila. Co se režijní práce týká, Menzel pochopil, že Semafor dává příležitost mladým, často začínajícím hercům, a nežádal po nich mistrovské výkony. Spokojil se s tím, že v hledišti dokázali navodit svobodný pocit radosti a pohody. I nám pokročilým dával v práci svobodu, do ničeho nás nenutil a vycházel z toho, co umíme. Výsledkem byla typická semaforská atmosféra. Publikum po nás nežádalo nic, co nám nejde, a bavilo se s námi, kteří jsme k jeho potěšení poskakovali na scéně. Této metody se držíme dodnes. Řekl bych, že jsme takové profesionální amatérské divadlo.

Filmový a divadelní režisér Jiří Menzel
Průkopník nové vlny. Menzelovy filmy měly skrytý humor, píší v zahraničí

Existuje nějaký projekt, na němž jste s Jiřím Menzelem domlouvali, ale nikdy ho neuskutečnili?
Myslím, že to byl pouze ten zamýšlený film Poslední štace, o němž jsem se tady už zmiňoval. Představení ho zaujalo základní myšlenkou, která spočívala v tom, že absurdně bídná nemocnice, v níž se příběh odehrával, byla obrazem našeho světa. Tahle hra měla svou filozofii, nebyla plytká. A na divadle měla nesmírný úspěch. Jiří Menzel se nikdy netajil tím, že mu jde ze všeho nejvíc o ohlas u širokého publika. V tom jsme se shodovali.