Proč jste natočil film právě o Alfonsi Muchovi?
Rozhodně to nebyla moje iniciativa a můj nápad. Oslovili mě dramaturg brněnské televize Martin Polák a producent Ondřej Beránek. Říkal jsem jim, že Alfons Mucha mě moc nezajímá. Celé dětství jsem byl obklopen jeho plakáty. Visely všude – na záchodech, předsíních, prakticky v každém bytě… Za normalizace jsme je měli pod kůží asi jako Karla Gotta a člověk už vlastně ani nerozlišoval, jestli jde o umění, nebo o kýč. Ale ta parta, která mě oslovila, a následně vznikající štáb mě zajímal. A nakonec postupně i téma. Hned na začátku jsem se potkal Johnem Muchou u něj v bytě na Hradčanech. A tam jsem se chytil. I když skoro víc mě zajímal Jiří Mucha než jeho otec Alfons, ale tam se mi to nějak prolnulo.

Z vašeho filmu jsem se dozvěděl, že Alfons Mucha se přátelil s bratry Lumierovými, kteří mu promítali své první filmy. Znal se s Gauginem, van Goghem, dá se v jejich díle vypozorovat Muchův vliv, anebo naopak?
Myslím, že ne. Možná intelektuální vliv. Mucha Gauguina uznával jako vzdělaného, nesmírně zajímavého vypravěče a osobitého člověka, který prošel světem. Nejspíš byli po nějakou dobu opravdu blízcí přátelé. Mucha mu nabídl svůj ateliér, když Gauguin neměl kde malovat, a v Muchových originálních vzpomínkách je kuriózní poznámka, jak se Gauguin rozčiloval, že neumí ani kreslit. Možná Muchovi záviděl jeho technickou bravuru. To, jak rychle a suverénně dělal například ilustrace do knih, návrhy plakátů, reklam, to by Gauguin určitě nesvedl. Na druhé straně byl zase větší objevitel, co se týká nakládání s barvami, perspektivou a tak dále. Revoluci v umění tedy přinesl spíš Gauguin. S van Goghem se Mucha asi potkal, ale vliv na sebe určitě neměli.

Když mluvíme o tom ovlivnění, dá se říct, že by někdo ovlivnil váš režijní styl?
V 80. letech jsem vyrůstal na nové vlně 60. let, ostatně asi jako celá moje generace. Bavilo mě chodit do filmových klubů nebo třeba na filmovou vědu na Karlovce, kde se promítaly tyto filmy pokoutně, skoro ilegálně. To je určitě také důvod, proč jsem se začal zajímat o film. Viděl jsem, že se jím dá vyjádřit něco důležitého o době, hlubších pocitech. Do té doby jsem film vnímal jen jako zábavu.

Alfons Mucha říkal: „Člověk není na světě pro zábavu a každé zpronevěření úkolu se vymstí.“ Souhlasíte?
On to říkal ve chvíli, kdy se ho syn ptal právě na Gogha s Gauguinem, kteří asi dost kalili. A on mu povídá, že člověk by měl zasvětit život práci a svůj talent dát na oltář vlasti, respektive národa. Alfons Mucha byl velký vlastenec. Takhle byl přísný… Ale já nevím. To bychom si museli definovat, co je náš úkol tady na Zemi. Alfons Mucha to měl jasné, ten měl dar velkého talentu, ale my ostatní si musíme namlouvat, že smysl našeho života je v životě samém. Že vychováme své děti, aniž by z toho měly traumata, že prožijeme slušný život. To je také velká výzva. Žít život bez velkých podrazů a ústupků nemravnostem a zlu. To už blábolím…

Svému synovi Mucha také radil: „Kdyby se k tobě nějaká žena přiblížila, kopni ji.“ Vy syna nemáte, ale radíte něco svým dcerám, co se týče mužů?
Moje mladší dcera šla letos do první třídy. Druhé je osm. Tedy nějaké rady směrem ke klukům jim zatím moc nedávám. Ale během natáčení jsem si říkal, kde se asi v Muchovi vzala ta obezřetnost před ženami. Přitom on byl ženami milován. Byl to charismatický muž, svého času ohromná hvězda. Za svého působení v Paříži byl v jednu chvíli údajně tak slavný, že skoro nemohl vyjít na ulici. Pak ale propadl Marušce, své budoucí ženě, a bylo to…

Povězte, prosím, něco o svém dětství v Kambodži.
Žil jsem tam mezi třetím a šestým rokem, tedy na hraně mé paměti, ale ve velmi zajímavé době. Američani zrovna válčili ve Vietnamu, dokonce si pamatuju i dunivé zvuky ze Saigonu, nebo odkud to bylo, když jsme byli na jihu u moře, blízko od hranic s Vietnamem. Můj otec projektoval v Kambodži v druhé polovině 60. let muniční fabriku. Hlavou státu byl princ Sihanuk, který to pekl na obě strany – bylo tam tehdy hodně Francouzů, ale i Rusů a pak třeba my. Sihanuka pak kvůli Američanům – těm na ruku moc nešel – svrhl, tuším, jeho bratranec generál Lon Nol. Na ulicích se střílelo, zkrátka, byl to docela mazec. Pamatuji si, že v řece Mekong plavaly mrtvoly. V té době už vystrkovali růžky i Pol Pot a Rudí Khmerové, ale byly to spíše nějaké bojůvky. Usilovali i o tu muniční fabriku, kterou pak Khmerové sami raději vyhodili do vzduchu. Po šesti letech montáže našich expertů. Byla to krásná stavba uprostřed džungle, po které nezbylo nic… Mimochodem my jsme se pak s tátou neviděli asi 33 let, naši se rozvedli. I díky dcerám jsme se začali trošku vídat. A předloni mě táta vyzval, abychom po skoro padesáti letech jeli do Kambodže po našich stopách. Tak jsme jeli. V džungli jsme hledali zbytky té fabriky, ale nenašli jsme nic. Bujná příroda ji absolutně strávila. Všechno je jinak. Navíc v Kambodži pravděpodobně neexistuje něco jako kolektivní paměť, protože průměrný věk tam je prý asi 23 let. Takže na člověka staršího padesáti let skoro nenarazíte. Pol Pot vyvraždil třetinu národa, většinou intelektuály.

Jaké to je, setkat se s otcem po 33 letech?
Bylo to zvláštní. Volal mi bratranec, že jestli chci ještě tátu vidět, tak bych to měl udělat hned, protože jde na operaci se čtyřnásobným bypassem. Setkali jsme se, když už se zotavoval v Poděbradech, a dali si tam sraz pod sochou Jiřího. Moc jsem netušil, s kým se potkám a jestli ho vůbec poznám. Ale šli jsme k sobě neomylně. A táta udělal velmi moudrou věc – nezačal šít do mé tehdy ještě žijící maminky. Naopak, mluvil o ní hezky, například, že to byla nejhezčí holka, kterou do doby jejich seznámení v ČKD, kde tehdy oba pracovali, potkal. Tím si mě docela získal. Myslel jsem si, že už tátu nikdy neuvidím. Samozřejmě to ani teď není klasický vztah otce se synem, ale 14 dní v Kambodži jsme spolu vydrželi…

Poznal jste se v něm?
Bohužel ano. Co si budeme povídat, máma se s tátou rozvedla, když mi bylo dvanáct, a nenechala na něm nit suchou. A já jsem to trošku přejal, takže jsem vyrůstal v pocitu, že se mu nechci moc podobat. Určitě se ale v něčem podobáme. On je trochu cholerik a já taky. Ale doufám třeba, že mám po něm jeho fyzičku. Je mu přes osmdesát, denně chodí šest kilometrů, saunuje se, po Kambodži ve vedru běhal i se čtyřnásobným bypassem, že jsem mu sotva stačil… To je další životní ironie. Moje maminka striktně dodržovala životosprávu. Nikdy nepila, alkohol jsme neměli ani na silvestra, nekouřila. Vždycky říkala, že táta dopadne blbě, protože v pití se moc neomezoval a donedávna kouřil. A on tady běhá v podstatě zdravý a maminka je na pravdě boží. Bohužel se hodně stresovala, kdežto táta - mám dojem - hází věci za hlavu. Zkrátka všechno je jinak, jak říkal ten rabín.

Když mluvíte o té fyzičce, někde jsem zaslechl, že jste byl i reprezentační sportovec.
Reprezentační ne, to už jsem nestihl, ale chodil jsem do sportovní třídy, běhal jsem delší a střední tratě. Jako starší žák jsem měl v hale druhý čas v republice na třístovce. Kvůli atletice jsem šel do armády, na vojenský gympl, protože mi řekli, že tam budu mít pro sport špičkové podmínky. A když jsem do Moravské Třebové nastoupil, hřiště s dráhou u internátu bylo rozkopané. Chvíli jsem se ještě snažil, ale nemělo to smysl. Stejně by mě pak nikam nepouštěli, byl tam prakticky kasárenský režim. Takže jsem s atletikou skončil. Ale fyzičku asi mám, i když už téměř nesportuju. Máme chalupu v Bílých Karpatech, kde jsou strašné krpály. A na chalupě hodně fyzicky makám. Strávil jsem tam celou tu první koronakrizi a dřel jsem. Možná, že mě zatím drží i tohle.

Co vám ta dřina přináší?
Přináší mi radost z toho, že za sebou bezprostředně něco vidím. Jsem opravdu pyšný na to, že jsem si před časem sám udělal novou fasádu, kanalizaci, všechny dlažby… Teď jsem například předělal po instalatérovi trubky, které podle mě zbastlil a odmítl to opravit. Prostě dělá mi radost, že něco dělám podle svých představ a výsledek je hned vidět. Máme tam hektar a půl pozemku, o který se taky starám, sázím stromy, kácím… Mám to tam moc rád. Na Kopanicích jsem našel druhý domov. Ale zároveň jsem rád i v Praze. Uvědomil jsem si, jaké mám privilegium, že můžu žít v těchto dvou odlišných světech. Snad to tak vnímá i moje rodina a holky časem docení, že vyrůstaly s touto zkušeností.

Určitě už máte rozdělaný nějaký další film…
Před časem jsem se podílel na televizním cyklu Rudí prezidenti, o komunistických prezidentech, a teď jsem dostal nabídku natáčet něco podobného o generálech. Já konkrétně o generálovi Karlu Janouškovi, za války šéfovi RAF, kterému bych chtěl složit hold, v kontrastu s nechvalně známým generálem Čepičkou. Další část, na které dělám zase s Milošem Doležalem, je o konci „lidové armády“ v osmdesátých letech, až po vstup do NATO. Mělo by se to vysílat už na podzim. Slíbil jsem i nějaké další věci, uvidíme, jestli se budou realizovat. S Milošem Doležalem chceme udělat hraný film o Josefu Toufarovi, ale to bude asi na delší lokte.

To všechno jsou témata, se kterými za vámi někdo přišel. Máte něco vy osobně, co byste chtěl natočit?
Je pravda, že v posledních dvaceti letech dělám jenom věci, se kterými za mnou někdo přijde, a když mě látka zaujme, jdu do toho. Což je docela pohodlný život, ale zároveň máte neustále v sobě takovou drobnou nedořečenost, že byste měl říct něco sám za sebe. Možná je to také tím, že se ostýchám forsírovat svá vlastní témata, protože si podvědomě říkám, koho by asi tak zajímala. Nejspíš nejsem do té míry sebevědomý tvůrce, který by chtěl svým pohledem měnit svět. Takže mám takové alibi, že když už s tím přišel někdo jiný, udělám to, jak nejlépe dovedu, a má za to zodpovědnost i někdo jiný, ne jenom já. Ale ta moje armádní zkušenost mi visí v hlavě a říkám si, že bych ji měl někdy zpracovat. Armáda tehdy byla takový komunismus na druhou za dvojitými ostnatými dráty. Ke konci mého angažmá v této instituci veškeré mé usilování směřovalo k tomu, dostat se pryč. Utéct. Přelézt ten ostnatý drát. A tehdy jsem si asi úplně neuvědomoval, že až ho přelezu, budu za dalšími ostnatými dráty. Přesto jsem byl nejšťastnější člověk na světě, když mě na začátku roku 1988 z armády konečně vyhodili. A ve skvělé době. Byl jsem docela blízko tehdejšímu vznikajícímu studentskému hnutí, které pak pomohlo komunismus shodit.

Roman Vávra (1965)

Narodil se v Praze. Je synem projektanta Otakara Vávry. Absolvoval VŠE a dokumentární tvorbu na FAMU. Už na škole natáčel pro Českou televizi, pro kterou natáčí dodnes. Jeho celovečerní debut Co chytneš v žitě byl oceněn na řadě zahraničních festivalů a nominován na pět Českých lvů. V roce 2000 se podílel na celovečerním dokumentu Bitva o život, který byl oceněn výroční cenou profesní filmové asociace FITES. V roce 2003 natočil koprodukční pohádku Čert ví proč.

Do jeho dokumentární tvorby patří například projekty Heydrich – konečné řešení, Století rádia, Ivan Havel: Pozdní sběr, Jako bychom dnes zemřít měli nebo Klackovitý architekt Martin Rajniš. Naposled natočil distribuční dokumentární film o dirigentu Jiřím Bělohlávkovi. 1. října bude mít v kinech premiéru jeho snímek Svět podle Muchy. Na svých filmech se často podílí i jako scenárista a kameraman.